Tak jsme se po letech rozhodli oživit rubriku 7 filmů, ve které dáváme prostor nejenom domácím režisérům, hercům a filmovým tvůrcům a jejich vkusu. Dozvíte se, co je formovalo, najdete tu inspiraci, co si pustit a třeba i objevíte filmaře, se kterými stojí za to se seznámit.

Tvrdit, že český film se vzmáhá a že se tu zase začaly točit zajímavé věci, by bylo nejspíš trošku unáhlené. Faktem ale je, že nejsme úplně zvyklí na to, abychom během pouhých několika málo týdnů dostali hned tři kousky, které by byly nejen kvalitní, ale i osobité. K Prušinovského Chybám a k Shokymu a Morthymu od Andyho Fehu teď přibyla i povedená Okupace, která si pokládá otázku, co jsou vlastně Češi jako národ zač. 

Za snímkem stojí jako producentka talentovaná a šikovná Julie Žáčková, pro kterou jde o celovečerní debut, ale rozhodně je dost zajímavý a povedený na to, abychom byli zvědaví, co předvede příště. Navíc založila i agenturu Nochi, vůbec první agenturu zastupující české a slovenské kameramany. No a samozřejmě taky kouká na filmy a těhle sedm má nejraději. 

1. Šťastný Lazzaro (2018, r. Alice Rohrwacher)
Jeden z nejkrásnějších filmových zážitků posledních let - asi takhle nějak pro mě vypadá magie filmu.

2. Melancholia (2011, r. Lars von Trier)
Na Melancholii vzpomínám jako na film, který mě v kině opravdově zasáhl - tak, že jsem odcházela se sžírající úzkostí a pocitem, že už nic nebude dobrý. Jsem velká obdivovatelka Kirsten Dunst, která podle mě navíc skvěle ztvárnila, jak může vypadat deprese (navíc tehdy, kdy se o mentálním zdraví ještě nemluvilo tak jako teď). Ve své době mi film přišel výsostně aktuální, a to i vzhledem ke své podmanivé vizuální stránce, která výborně dotváří celkovou ponurou atmosféru konce světa.

3. Láska je láska (1998, r. Lukas Moodysson)
Film, který formoval moje teenage léta - dávali ho na ČT2, odkud jsme si ho se sestrou nahrály na VHSku - v Čechách byl uveden pod názvem “Láska je láska”. Myslím, že to pro mě bylo jedno z prvních setkání s filmovými postavami mého věku, které mi připadaly neskutečně cool - nic takového tehdy u nás v televizi nedávali (kromě Beverly Hills, kde teenagery hráli i třicetiletí lidi). Navíc se film neodehrává v peachpitové Americe, ale u nás v Evropě + sexy švédština + LGBT linka = fantastisk!

4. Smrt panen (1999, r. Sofia Coppola)
Zhruba tímto filmem začala moje angažovanost v tématu žen-filmařek. Měla jsem totiž pocit, že způsob, jakým je tento příběh natočen a vyprávěn, je pro mě tolik autentický hlavně díky tomu, že ho režírovala žena (i když předlohu napsal Jeffrey Eugenides!). Nejlíp to vystihuje věta z filmu, kdy říká doktor jedné z Lisbon sester (po tom, co se pokusila o sebevraždu) “You’re not even old enough to know how bad life gets”, na což ona odpovídá “Obviously, doctor, you’ve never been a thirteen year old girl.” A k tomu ještě skvělý melancholický "je mi třináct a všechno je temný" soundtrack (jak to Sofia Coppola umí).

5. Studená válka (2018, r. Paweł Pawlikowski)
Absolutní škola filmařiny, za mě je to naprosto čistý film, který se do vás zakousne hned na začátku a už vás nepustí. Kamera, střih, hudba (Dwa serduszka cztery oczy łojojoj = hymna), herci a hlavně závěrečná scéna, kdy vítr foukne do trávy - to je, proč chci dělat filmy.

6. Loni v Marienbadu (1961, r. Alain Resnais)
Opulentní interiéry, vlající drapérie šatů, dávné lásky, doutnající touhy a správná dávka surreálna - vždy jsem měla slabost pro absurdno, vychýlenou verzi reality a nové světy, které mohou audiovizuálně zprostředkovat jedině filmy.

7. Humr (2015, r. Yorgos Lanthimos)
Miluju absurdní a temný humor ve filmech Lanthimose, takovéhle filmy by mě bavilo produkovat a mám pocit, že u nás naprosto zásadně chybí!

Tak co na to říkáte?