Začnu trochu od lesa. Před několika lety jsem párkrát randil s Etiopankou. Na prvním rande, sama od sebe, mne začala vyprávět, jak je hrdá na Etipskou armádu a na historii kdy ve 30 letech bojovali byť nerovný boj s fašistickou Itálií. Přirozeně NIKDY u žádné češky nebo slovenky jsem nezažil podobný zájem a projev hrdosti na vlastní národ. Mne by opravdu zajímalo jak by dnešní populace 40 let a méně reagovala pří přímé vojenské okupaci ČR. Film dle recenze se snaží popsat český charakter. Podívám se na něj ze zjedavosti zda-li se snaží odpovědět na otázku proč je taková jaká je. Víte ja si totiž nemyslím, že by byl český národ zbabělí. Možna je to přesně naopak. Ale co je zjevné: zcela jsme rezignovali na svoji aktivní roli při utváření dějin, kdy místo toho pasivně přijímámé často nám nucený uděl a boj a vzdor přesouváme do zcela jiné roviny -více osobní. Když totiž čtete mnohé často i velmi negativně kritické uváhy o nás napříč historií zjistíte jednu zajímavou skutečnost. Ta naše povaha česká se vlastně žádným zásadním způsobem za stovky let nezměnila. V tom si myslím je naše až heroická síla. Ano my se často ohneme až do uhlů kdy by se jiní dávno zlomili, ale na materiál to nemá takřka žadný vliv. A mnohé síly, které nás takto kroutily, dnes již neexistuji... Měli by jsme ale více držet při sobě a tu naši vychcanost směřovat ne proti sobě při vlastních žabomyšich konfliktech takřka v každém tématu, ale používat ji proti všem: němcům, EU, rusům. atd. Tak je zaškolit jak to dokážeme jen my. To se ale neděje, raději se rvem mezi sebou o drobky ze stolu, místo toho, aby jsme šahli po hostině na stole.