The Toll (2020)
Spravedlivý Uber a podobné služby jsou zabijákem nepoctivých taxikářů. To ale nemusí znamenat, že za jejich volantem vždy sedí jenom slušní a hodní řidiči. Unavené a nevrlé Cami přistane letadlo se zpožděním v noci a ona netouží po ničem jiném, než obejmout tatínka žijícího na samotě za městem. Mobil jí přivolá auto a ona si sedne ke Spencerovi, jenž je divný. Obavy mladé slečny jenom znásobí neplánovaná odbočka do temného lesa, což je podle ní zajížďka. Řidič/Spencer se s ní začne hádat a zničehonic na vedlejší cestě něco srazí. Zastaví, vystoupí, nic nevidí. Sednou si zpátky do vozu a zjistí, že nemohou nastartovat. Oba začnou mít pocit, že je na opuštěné silnici křižující husté hvozdy kanadského lesa něco pozoruje.

The Toll bych rozdělil na dvě poloviny. První je hodně fajn a vrcholí právě neplánovaným zastavením v totálně černém lese. Od okamžiku první lekačky se rozehraje parádně atmosférická a děsivá půlhodinka, která samozřejmě správně funguje jenom ve správném diváckém rozpoložení. Pokud si film pustíte za bílého dne se svou ukecanou švagrovou při pojídaní švestkových knedlíků, tak jste troubové. Pokud však sledujete sami v noci (nejideálněji někde na samotě u lesa), párkrát sebou škubnete a budete se bát. Bohužel je tu druhá polovina, která sice není vyloženě tragická, ale naplno ukáže velkou bolístku filmu: scénář. Je neoriginální, průhledný a ke konci vás nijak interesantní dějové zákruty budou už asi otravovat. Za první polovinu ale zhlédnutí podle mého názoru stojí. (TedGeorge)

Dnes v noci v lese nikdo nespí (2020)
Ať se nám to líbí nebo ne, co se kvality filmů týče, je oproti nám Polsko v současnosti napřed. Ukazují to každoroční nominace na Oscary a připomínají nám to i povedené žánrovky, mezi které počítám i relativně nový slasher Dnes v noci nikdo nespí, jenž se minulý rok dočkal premiéry na Netflixu. V lese probíhá speciální tábor. Jsou na něj pozvané děti závislé na mobilních telefonech. Smartphony musí závisláci odevzdat už při vstupu na lesní mýtinku se stany a místo surfování s mnohem levnějšími a výhodnějšími tarify než u nás, čeká kluky a holky pestrý program, kde hraje prim příroda. Námi sledovaná skupinka opustí mýtinku a vydá se na detašovaný pobyt v hloubi lesa. Něco nebo někdo je začne vraždit.

Originální Poláci věru nejsou, protože lesní vyvražďování jsme viděli v různých podobách snad už stokrát. Za všechny se vyplatí vzpomenout na Pátky třináctého nebo Sleepaway Campy, které by samy o sobě tuším daly dohromady snad 15 filmů. Naštěstí je polský horor zalidněný překvapivě sympatickými středoevropskými figurkami (jo, chovají se normálně a často logicky!), listnaté genius loci je také svým způsobem originální a z počátku neurčité zlo vraždící nebohé účastníky tábora je správně nekompromisní a brutální. Bát se možná nebudete, ale pokud máte nakoukáno a je vám hororový subžánr blízký, jistě si polskou lesní vybíjenou užijete. (TedGeorge)

Possessor (2021)
Tělesný horor v tom původním slova smyslu. Až tak, že se jednomu zvedá dekl z toho, jak se Brandon Cronenberg potatil. Ratolesti se většinou zkoušejí od tvorby rodičů distancovat, ale tenhle geniální nápad nešlo nezvednout. Andrea Riseborough v Possessorovi hraje tajnou agentku organizace, která dovedla biohacking do děsivé dokonalosti. Pomocí neviditelného mozkového implantátu, jež lze nenápadně vpravit do těla nic netušící osoby se členové organizace převtělují do cizích lidí a prostřednictvích nich páchají atentáty. Po úspěšném skončení mise z těla vystupují a nechávají zmatený uzlíček nervů vlastnímu osudu. Každý podobný transfer ale zanechává na duši agenta nemalé stopy a nadcházející úkol dost možná překročí kritickou mez toho, co je lidské tělo schopné unést. 

Cronenberg junior buduje atmosféru pomalu a lacino, vystačí si s čitelnými tvářemi herců a vlezlou nejistotou. Brutalita a švankmajerovské efekty znázorňující rozháranou duši a vidění sebe sama přicházejí až v druhém plánu, ale o to silněji. Paranoia je všudypřítomná, mimotělní zážitek i díky skvělému soundtracku dokonale hmatatelný a po skončení vám to bude na povrchu ještě dlouho pročesávat husinu, zatímco hluboko uvnitř vám bude šrotovat, co to všechno znamená. Jeden z těch filmů, které zapůsobí na protřelé festivalové publikum i konzumenty mainstreamu. V Kanadě tohle umí - experimentátorský šmrnc, jistou neuchopitelnou těžkopádnost, vrozenou mimóznost a všudypřítomnou hravost. Budete nadšeni nebo zhnuseni, ale v obou případech vám to dá víc než hororový mainstream, co proplouvá kiny. (imf)

---

Pro dnešek je to vše. Viděli jste již nějaký z výše zmíněných filmů? Pustíte si na základě našeho doporučení něco třeba už dnes večer? Máte nějaké vlastní doporučení, které v minulosti ještě nezaznělo? Diskuze je otevřená, děkujeme za pozornost.