10. Star Wars: Epizoda VI - Návrat Jediho (1983)

Musíme začít legendárním (a prvním všeobecně známým) příkladem – tedy Návratem Jediho z roku 1983. Lucasfilm tvrdil, že první zakončení slavné sci-fi série s rozpočtem 33 milionů babek a celosvětovými tržbami z kin 475 melounů nikdy nevydělalo ani dolar do plusu. O ostudném kouzlení s čísly se na veřejnosti začalo mluvit až po jednom vyjádření herce Davida Prowse, který si postestknul, že mu dodnes chodí dopisy od Lucasfilmu informující ho o smutném faktu, že film je pořád v mínusu a tím pádem mu ani tento rok nemohou vyplatit dolary, které podle kolektivní smlouvy náleží vybraným lidem pracujícím na jejich filmu.

Celá záležitost je ještě smutnější, když si vzpomenete na obnovenou premiéru "sci-fi" v roce 1997, kdy si Epizoda VI přišla na dalších 88 mega a David ani poté nic neobdržel. Lucasfilm byl samozřejmě po vydání článku, ve kterém si herec postesknul, s touhle drzostí konfrontován, ale odmítli se k situaci s tržbami Star Wars vyjádřit. Musíme tedy vzít zavděk doplněním od Prowse: „Je velký rozdíl mezi hrubým a čistým profitem (používají se těžko přeložitelná anglická slovíčka gross a net). Co se čistého (net) profitu týče, kvůli těm všem dalším nákladům připočítaným k čistému rozpočtu filmu to občas to skoro vypadá tak, že musíte platit studiu vy sami“.

9. Cesta do Ameriky (1988)

Okradli Eddieho Murphyho? To víte, že ne. Příklad Prowse a Star Wars měl ilustrovat fakt, že ti bezmocní a méně důležití, kterým je předložena předpřipravená (a pro ně do budoucna nevýhodná) smlouva, často nemají jinou možnost, než zavřít oči a podepsat. Co se velkých hvězd týče, ti mají za sebou agenty, manažery a vlastní účetní, kteří by takové lejstro samozřejmě nikdy neodkšrábli. Cesta do Ameriky se nechvalně proslavila soudním sporem Buchwald vs. Paramount, který se odehrál v roce 1992. O co v něm šlo? Na začátku osmdesátých let napsal držitel prestižní Pulitzerovy ceny Art Buchwald dvouapůlstránkový nástřel příběhu o africkém princi, který se vydá na zkušenou do Ameriky.

Ty necelé tři stránky se později dostaly do rukou Jeffreyho Katzenberga (nedávno Jeffrey pohřbil mobilní „Netflix“ Quibi a investoři, jenž mu svěřili 1,75 miliardy babek, z toho vůbec neměli radost). Katzenbergovi se nápad zalíbil, investoval do něj pár set tisíc dolarů a vzniknul scénář pracovně pojmenovaný „King for a Day“. Co se stalo pak? Projekt se zastavil a jedním z důvodů byl i fakt, že Jeffrey odešel od Paramountu. Popojedeme. Jmenované studio chystá nový film do kin. Jmenuje se Cesta do Ameriky a hádejte dvakrát, kdo dostal 400 000 dolarů za svůj nápad? Přesně tak, byl to Eddie Murphy a Buchwald utřel. Oficiální a později uváděný důvod byl, že Artův nápad koupilo od Paramountu studio Warner Bros.

Paramounti však autora nástřelu trochu podcenili. Buchwald si najmul drahého právníka a šlo se k soudu. Řešilo se samozřejmě plagiátorství a později došlo i na „krásně“ kreativní účetní uzávěrku, ze které vyplynulo, že Cesta do Ameriky s rozpočtem 28 milionů dolarů a celosvětovými tržbami 288 míčů byla pro Paramount ztrátovým projektem. Soudce však tento argument smetl ze stolu s tím, že je ze strany studia nepřijatelný, a dal za pravdu soudícímu se Buchwaldovi. Než aby se studio pouštělo do rozporování nerozporovatelného, raději se s žalujícím psavcem vyrovnalo. Stálo je to 900 000 babek, takže nebýt 100 000 dolarů, Buchwald mohl všem okolo tvrdit, že na začátku osmdesátých let dostal nápad za milion. Přijde mi škoda, že Prowse a tisíce dalších podobně "podvedených" neměli dostatek peněz na kvalitní právníky. Něco mi říká, že právě na základě řešeného precedentu by vyhráli.

8. Forrest Gump (1994)

Byl to ve své době čtvrtý nejvýdělečnější film vůbec. S rozpočtem 55 milionů babek a celosvětovými tržbami 680 milionů dolarů (nemluvě o obřích tržbách z prodejů na VHS) považuje Forresta Gumpa každý slušný člověk za obrovský hit. Odhaduje se, že na základě astronomických tržeb si jak režírující Robert Zemeckis, tak hvězdný Tom Hanks přišli na extra 60 milionů dolarů. Jenomže právě ti dva měli ve smlouvě procenta z toho již zmiňovaného „gross“ profitu. Autor knihy z roku 1986, Winston Groom, a scenárista Eric Roth měli ve smlouvách uvedeno „net“. Budeme se teď věnovat právě Groomovi, který jen tak mimochodem v roce 1995 napsal knižní sequel Gump & Co.

Zase tu řešíme Paramount, který musel na přelomu osmdesátých a devadesátých let zaměstnávat opravdu hodně kreativních účetních. Studio před začátkem natáčení vyplázlo Winstonovi na dřevo 350 000 dolarů s tím, že autor měl ve smlouvě zaručena 3 % z „net“ tržeb. No a právě takovému čistému rozdělování zisků se snažili vyhnout. Tvrdili, že kvůli nákladům na reklamu 74 mega, distribuci fyzických kopií za 62 kulatých (novináři právě tohle číslo později zkoumali a nejmenovaný insider jim řekl, že je naprost scestné), 120 míčům dohromady pro Zemeckise a Hankse a úrokům pro banky se film žádného čistého zisku nedočkal. Právě naopak, prý byl celých 60 melounů v mínusu! Bohužel se mi nepovedlo dohledat bližší detaily ze soudní pře, ale Groom se podle všeho dočkal jenom extra 250 000 dolarů, což je vzhledem ke gážím dvou výše zmíněných šťastlivců jenom plivnutí do pořádně hluboké hollywoodské studny.