Tento týden do tuzemských kin mimo devátého Rychle a zběsile zavítala taky čerstvá prázdninová pixarovka Luca. Ta se v prvních trailerech prezentovala jako mix Dej mi své jméno a Malé mořské víly, což je natolik bizarní kombinace, že nás v redakci pochopitelně zaujala. Jak se tedy nakonec snímek debutujícího režiséra Enrica Casarosy povedl, a proč byste mu možná měli dát šanci spíš než výše zmíněné partě okolo Vina Diesela? To vám teď stručně naznačí kolegové Rimsy a Mr. Hlad.

Jak to vidí Rimsy:

„Kdo je zvědavý, bude brzo mrtvý!“ Pixarovka z italského prostředí zpočátku připomíná Hledá se Nemo a i později zdůrazňuje výchovná doporučení, jež jsou pro sofistikovanější animáky typická. Malý chlapec, jenž je ve skutečnosti mořskou příšerou, čelí přirozené zvědavosti, která jeho konzervativní rodiče samozřejmě děsí. Jenže jak oni, tak i titulní hrdina musejí poznat, že svět je mnohem barevnější, než si na začátku příběhu mysleli. Nádherný vizuál doplněný romantickým vykreslením italského přímoří se snoubí se zcela funkční hudbou a společně deklarují poselství, jež jsme už tolikrát slyšeli – je potřeba přijmout sebe sama, být empatický vůči okolí a jít za svými sny. Ohrané? Jistě. Ale pořád skvěle fungující, jelikož snad nikdo nedokáže podat takto šablonovité příběhy tak atraktivně a zábavně jako šikulové od Pixaru. Luca nemá podobně rozmáchlé ambice jako třeba Duše, v žádném ohledu se nejedná o zlomové dílo; ale i takto precizně vysoustružená rutina dokáže děti zabavit a dospělé potěšit. A to vlastně úplně stačí. 

Jak to vidí Mr. Hlad:

U Pixaru vědí, co dělají. Po možná až příliš ambiciózní a emocionálně chladné Duši to Luca zkouší tak nějak tradičněji. Výtky, že je to celé trochu obyčejné, nepříliš originální a průhledné, naprosto beru. A vlastně je komukoliv bez problémů odkývu. Jenomže Pixar si mě tentokrát omotal kolem prstu tak, že mi to vlastně bylo jedno. Luca se sice točí okolo mořských příšer v lidském světě, ale v základu jde o klasické klukovské dobrodružství, které připomíná Pány kluky, Knoflíkovou válku nebo třeba Bylo nás pět. Atmosféra padesátých let a malého italského městečka na pobřeží je kouzelná, hrdinové jsou sympaťáci a ačkoliv řeší to, co byste od nich čekali, ty trampoty s kamarádstvím, dospíváním, hledáním svého místa v životě a touhou jít za svými sny tu prostě fungují tak, jak mají. Má to parádní prázdninovou a nostalgickou atmosféru a i když tu Pixar nic nového nenabídne, já měl celou dobu pocit, že vlastně nic nového ani nepotřebuji.

Recenzi čekejte v nejbližších dnech.