Kamil Fila (ještě větší kritik, než jsme doufali)

1. Bylo to na videokazetě, na kterou jsme se dívali se stejně starým kamarádem, co bydlel přes ulici, někdy na podzim roku 1991. Původní film jsem znal z videokazet z konce 80. let a viděl jsem ho pak v kině v roce 1990. V časopise Cinema o druhém díle vyšel článek, že je to nejdražší film všech dob, stál 100 milionů dolarů a jsou v něm převratné počítačové triky. Morphing jsem přitom už viděl v předchozím Cameronově snímku Propast. To, co dorazilo na pirátské videokazetě, byla několikrát zkopírovaná verze natočená v americkém kině, s rychlodabingem. Kvalitu obrazu a zvuku jsme si spíš domýšleli. I tak mi to přišlo naprosto skvělé, navíc se mi líbilo, že je film méně tmavý než jednička. Nebyl tak strašidelný a stísněný, bylo v něm mnohem více prostoru. Už si ale vůbec nepamatuju, jestli mě překvapilo, že T-800 je ten hodný terminátor, netuším, jestli jsem si to někde nepřečetl dřív.

Myslím, že tehdy nějak vrcholila moje obliba Arnolda Schwarzeneggera, na videokazetách jsem viděl Barbara Conana, Predátora, Rudé Horko a Total Recall, a všechny snímky, v tomto pořadí, šly i do kin. Komando jsem, myslím, viděl poprvé až v kině. Všechny ty filmy šly za sebou nesmírně rychle během let 1990 a 1991, čili bylo úplně přearnoldováno. I tak jsem se na všechny  snažil jít aspoň dvakrát. Na Terminátora 2 na kinoplátně jsem si musel počkat víc než čtvrt roku, mezitím jsem viděl lepší kopii na videokazetě, kde byl ale s německým dabingem, což mi nevadilo, protože příběh už jsem chápal. Řekl bych, že jsem si v té době nejspíš ani neuvědomoval, jak je ten film výjimečný a revoluční. Viděl jsem ho prostě ve špatné technické kvalitě mezitím, co jsem jiné filmy viděl ve vysoké.  

2. S odstupem času víc než tehdy. Až později mi došlo, že Cameron je filmařsky jinde než ostatní režiséři. Fascinuje mě nejenom efektnost toho filmu, ale i účelnost každého záběru a střihu. Cameron neplýtvá atrakcemi, pečlivě je dávkuje a každou šokující věc dějově motivuje. Nikdy neexhibuje, všechno slouží příběhu, všechno, co se jednou objeví, je informace, která se zužitkuje později. Film má dokonalou konzistenci a logiku. Neřeším paradox s cestováním časem, pouze to, jak v hlavním ději všechno navazuje, dodržují se pravidla fyziky a funguje psychologické uvěřitelnost.

Ten film je zároveň jednoduchý a absolutně srozumitelný, a zároveň ohromně komplexní. Dívá se na svět z pohledu malého kluka i jeho mámy, a dokonce tam nějak vnáší i strojově neutrální pohled. Učí se John, Sarah i Terminátor. Je to film o klukovi, kterému chybí táta i parťák. Je to film o ženě, která si navykla nikomu nevěřit. Je to film, který ještě lépe zhmotnil strach z konce světa než první díl, a myslím, že hodně přispěl k tomu, jak společnost uvažuje o jaderné energii a umělé inteligenci. Je to film o ženské emancipaci, kdy ani na chvíli ti to nikdo okázale necpe, ale chápeš to intuitivně. Je to film o vzpouře proti systému, proti doktorům, co tě normalizují, i proti kapitalismu, jenž klidně bude vyrábět nástroje vlastní zhouby.

Je to film, který ti říká, že budoucnost máme ve svých rukou, že „no fate“, které Sarah vyryje nožem do stolu, není punkově nihilistické „no future“. Sarah odmítne hrát v dystopickém filmu a rozhodne se změnit žánr. Je ochotná i zabíjet, ale nakonec zachrání lidstvo svou lidskostí a soucitem. Terminátor je trochu pozemštější Superman i dojemný E.T. 

Je to prostě nejlepší hollywoodský blockbuster všech dob, téměř nonstop akční, jen s několika pauzami, napínavý, vtipný přesně tak, aby se celý neznevažoval, a na konci je dojemný, aniž by to byl kýč. Cameron je génius, jenž pochopil a předjímal stav technologie, takže film dodnes nepůsobí zastarale. Líbí se mi i prodloužená verze. A je to akční film, který se líbí i ženám. 

3. První dva filmy série obsahují v zásadě jen dvě tajemství. Jednak, jak proběhl Soudný den, a jednak, jak vypadá budoucnost ovládaná stroji a jak vůbec můžou lidé vyhrát. Na jednu otázku odpovídá třetí díl, na druhý čtvrtý díl. Přitom díl od dílu je celková působnost slabší. Nejenom mizejícím tajemstvím, ale i jakousi fyzickou udržitelností. Je to už víc digitální. Necítíme tolik lidský faktor, ani onu „kovovost“, všechno je příliš tekuté, rozmáchlé, rychlé. Chybí tomu cit pro míru. Není se o koho bát, mizí téma kultivace mezi různými kontrastními bytostmi.

Problém je, že ten pohled do budoucnosti jsem si taky odžil s počítačovou hrou Terminator: Future Shock, která byla snad první 3D střílečkou, kde šlo bylo možné mířit myší v 360° prostoru, Doom a spol. do té doby umožňovali jen 180°. Čím víc se z terminátoří série stává Návrat do budoucnosti, tím míň mě zajímá. Vytváření dalších a dalších větví alternativních dějin mě nebaví. Připadá mi to spíš jako příznak nenasytnosti hollywoodského systému, který se snaží dalšími díly cosi opravovat v budoucnosti, ale jen tím kazí minulost a nahlodává kanoničnost prvních dvou filmů.

Terminátoří série zvládla demonstrovat v druhém díle přechod analogové kinematografie v tu digitální. Ukázala ji jako hrozbu, kterou zažehnala hvězda dřívější éry. Nyní se i tato hvězda a celá série staly obětí nekonečných kopií, klonování a přepisování reality do něčeho virtuálního. Necítím potřebu být toho svědkem. Plný přechod do digitální sféry zvládnul až Matrix a pak nikdo po něm.

Radomír D. Kokeš (filmový teoretik a historik, pedagog) 

1. Mám dvě vzpomínky na dvojí poprvé… přičemž ta první je poněkud bizarní: 

Poprvé to bylo v druhé půlce devadesátých let, když jsem u babičky pozdního večera zapnul její prastarou, co do schopností zprostředkovat zřetelný obraz již notně unavenou barevnou televizi – a na Nově zrovna začínal Terminátor 2. 

Upřímně, moc jsem o něm nevěděl, protože akční kinematografii osmdesátých a devadesátých let jsem měl jako kluk zakázanou a pozoruhodných filmů bylo tolik, že jsem ji ani pokoutně nevyhledával. Výsledkem byla úplně obskurní zkušenost, protože mi chyběla schémata: Zaprvé jsem v úvodních scénách fandil T-1000, neb působil sympatičtěji a nikoho nemučil. Zadruhé jsem měl hrozný problém pobrat celé finále, protože mi přišlo nepřehledné, hlučné a zbytečně výbušné, což bylo dílem způsobeno mými inkompetencemi a dílem inkompetencemi babiččiny televize. Určitá rozmrzelost z toho, že vyústění komplexní časovky mělo nakonec jen podobu řetězce výbuchů a neelegantních rvaček, přebila zaujetí předchozími pasážemi.

Mnohem intenzivnější vzpomínku mám na druhé zhlédnutí o několik let později. Tehdejší FilmPub se sešel před velkou širokoúhlou televizí, prostorovou reprosoustavou a z našeho hlediska nebývale rozsáhlou sbírkou šedesáti dévédéček v obýváku u našeho kamaráda Honzy Toužimského, který už dnes bohužel není mezi námi. Celé odpoledne, večer a noc jsme společně koukali na filmy – a právě Terminátor 2 byl snad úvodem celé akce, a tím pádem jeden z mých formativních zážitků, protože jsem měl skoro poprvé možnost vidět nějaký takový film ve společnosti podobně nadšených lidí. A navíc jsem konečně rozpoznal, co se v řadě scén vůbec děje a jak moc je Terminátor 2 postavený na poměrně jemných významových nuancích. 

2. Můžeme samozřejmě přemýšlet hned o několika důvodech, proč je Terminátor 2 v dějinách filmu důležitý, odvážný, výjimečný – a proč uspěl. Mohli bychom mluvit o rozvoji a vyprávěcím využití tehdy novátorských digitálních technologií. Nešlo přitom jen o atrakce, jako u tekutých proměn T-1000, nýbrž i o nebývale působivou rekonstrukci jaderného výbuchu a jeho dopadu na město i lidská těla. Dal by se rozebírat plodný střet mezi povahou Schwarzeneggerovy postavy v prvním filmu a nezpochybnitelným statusem Schwarzeneggera jako hvězdy. Za pozornost by stála důmyslná struktura filmu rozděleného do několika filmů s proměňujícími se cíli – a vyprávějícího trochu jiný příběh pro lidi, co první film viděli, a pro lidi, co jej neviděli. 

Proč ale Terminátor 2 navzdory postupnému vyčerpávání se estetiky osmdesátých let tak zarezonoval a proč podle mě dodnes může skvěle oslovovat, ačkoli se digitální triky automatizovaly, Arnold ztratil mnohé ze své aury, vypravěčské normy se změnily a terminátoří mytologie už nikoho nepřekvapí? Jeho hlavní – byť ne jedinou, jak ukážu – zbraní je princip, kdy na jedné straně využívá dlouhodobě ozkoušeného schématu pro ozvláštnění akční science fiction a na druhé straně využívá akční science fiction k tomu, aby ozvláštnil dlouhodobě ozkoušené schéma. 

V tomto smyslu jde film interpretovat primárně jako příběh dítěte, které palčivě postrádá otcovskou autoritu a najde ji v nadpřirozené bytosti, jež je tu najednou jen pro něj, která se od něj učí a od níž se může učit sám. Jak kdysi v nějaké přednášce naznačil můj kamarád Peter Krämer, lze tu vidět kontinuitu mezi superúspěšnými filmy. V Mary Poppinsové šlo o dvě děti a otce, který na ně pro samé podnikání nemá čas, ale díky čarodějce dojde poznání a rodina se opět stane kompletní. V E.T. Mimozemšťanovi šlo o chlapce, který se na rozdíl od sourozenců nedokáže srovnat s tím, že je otec opustil, ale díky (zřejmě) prastarému mimozemšťanovi najde svou cenu… i nového otce. A nakonec T-800 coby výbušnější Mary Poppinsová a samostatnější E. T., díky němuž malý John Connor konečně najde oddaného kamaráda, naslouchajícího otce i věrného spojence… ale hlavně schopnost pochopit a docenit svoji matku. 

Ano, navzdory všem digitálním trikům, výbuchům, hláškám a komplexní zápletce lze Terminátora 2 snadno vnímat jako velmi chytrou kombinací monumentální akční science fiction a dětského filmu, protože které dítě by nechtělo mít „svého vlastního terminátora“, kterého nakonec udělá z monstra člověkem. I proto budu za lepší vždycky považovat kinoverzi, protože scéna s čipem podle mě tuto klíčovou rovinu narušuje: v kinoverzi polidšťující se stroj na zabíjení postupně odhalí, jak křehkými a citlivými bytostmi jsou či dokáží být jak arogantní mladistvý sígr, tak zaslepená bojovnice, jež v pragmatickém boji za budoucnost lidstva někde vytratila svoje vlastní lidství. 

Tkví ovšem působivost filmu výhradně v tomto precizně vy/budovaném vztahu mezi chlapcem a strojem, strojem a ženou, synem a matkou – a v příběhovém vzorci z čarodějné chůvy a sympatického mimozemšťana? Když se tak hloupě ptám, bude to asi komplikovanější. Už proto, že k Mary Poppinsové ani k E.T. Mimozemšťanovi se jako dospělí tolik nevracíme, respektive vnímáme je stále jako dětské filmy, navzdory surrealistické poetice prvního a paranoidní thrillerové rovině druhého. Terminátora 2 lze ovšem sledovat i bez nostalgického oparu a ani nejotrlejší rodiče by jej asi s ohledem na násilné scény za dětský film neoznačili. Jasně, motivy i vzorce dětského filmu funkčně vytěžuje a mladický divák mu skrze Johna snadno porozumí, ale samo o sobě je takové vysvětlení značně nedostatečné.

Skutečné Cameronovo vypravěčské mistrovství spočívá v zmnožení způsobů zprostředkování jinak relativně jednoduchého příběhu. Ano, tento odstavec je plný spoilerů. První část nemá jednoho hrdinu: jsou tu dva terminátoři, John, Sarah a Dyson. V druhé části se dominantně napojíme na Johna a T-800, ač souběžně sledujeme příběh Sářina útěku. V třetí části vystupuje do popředí Sarah, jež komentuje vztah mezi Johnem a T-800 a s níž v plném rozsahu sdílíme i její apokalyptický sen, který motivuje zabití Dysona. Právě Dyson přitom nabývá na významu ve čtvrté části, když provádí několik klíčových rozhodnutí… stejně jako Sarah kvůli svým dětem. A nakonec, v páté části opět přebírá otěže Johnův vztah s T-800 a s matkou, přičemž teprve tady se do hry opětovně vrací dlouhodobě „odložený“ T-1000. 

Schéma sdílené s Mary Poppinsovou i E.T. Mimozemšťanem je tak pouze jednou z rovin a významových linií, jež Cameron inscenuje. Je to rovina i linie nejuchopitelnější, protože celý film rámuje, ale ne jediná. Podobně významný je postupný přerod T-800 (na jehož kinoverzi vlastně staví šestka), zásadní proměna Sarah Connorové – a především tragický příběh Milese Dysona, který tu plní funkci Sarah z prvního dílu, když je postaven před rozhodnutí větší než život.

Zkrátka a dobře, podobně jako Titanic je Terminátor 2 filmařsky, vypravěčsky i svým světem mnohem členitější a bohatší dílo, než se na první pohled může zdát. I díky tomu se k němu třicet let od premiéry pořád vracíme a zůstává pořád stejně působivý.

3. Šestý díl mě potěšil, protože na rozdíl od recyklující trojky, emocionálně nefunkční čtyřky a příliš „meta“ pětky vrátil do hry právě tu tenzi mezi časovkou na jedné straně, vývojem vztahů mezi lidmi na straně druhé a postupným vytvářením si osobního pouta k stroji na straně třetí. Poprvé od dvojky jsem s postavami prožíval jejich příběh a poprvé od dvojky mě opravdu mrzelo až bolelo, když je Schwarzeneggerovi coby T-800 ubližováno. Ale jestli mě zajímá sedmička? Určitě ji nevyhlížím, protože sám o sobě ten fikční (makro)svět není nijak výjimečný, prostě nastala vzpoura strojů, neurčitá apokalypsa a z toho vyplynuvší jednoduchá časovka. Výjimečným jej napříč filmy dělá složitý osud Sarah Connorové v jejím mládí (jednička), zralosti (dvojka) i stáří (šestka) - a nemám dojem, že by zůstal nedovyprávěn. Pokud se jej někdo pokusí posunout, převyprávět či dovyprávět jiným, mně nemilým způsobem, nikdo mi stejně jako u trojky, čtyřky a pětky nemůže zabránit učinit z něj další z paralelních realit, které cestování v čase produkuje a v nichž se kauzalita prostě a jednoduše odehrávala jinak než v jedničce a dvojce. A je to… a točte si, co uznáte za vhodné.

---

Terminátora 2 promítáme na den přesně třicet let od americké kinopremiéry na dvou projekcích v kině Aero. Nenechte si ho na plátně ujít!