Guy Ritchie se v posledních letech nachází v parádní formě, s natáčením filmů se vůbec nefláká a navíc nám vždy naservíruje trochu něco jiného. Po fantasy Králi Artušovi, pohádkovém Aladinovi a gangsterce Gentlemani tu tedy máme thriller Rozhněvaný muž. V něm známý režisér opět spojil síly se svým věčným parťákem Jasonem Stathamem. I když trailery lákaly na poctivou stathamovku, výsledek je nakonec trochu jiný. A v redakci z něj snad ani nemůžeme mít větší radost.

Jak to vidí Mr. Hlad:

Jakoby si po víceméně optimistických a veselých Gentlemanech Guy Ritchie řekl, že to musí nějak srovnat. A natočil nejtemnější a nejzlejší film svojí kariéry. V Rozhvěvaném muži omezil svoje trademarky. Nestříhá a nevypráví se tak zběsile, nikam se nespěchá a film tak má čas zalézt člověku pod kůži. A vyvolat dost nepříjemné pocity. Atmosférou připomíná Ritchieho novinka něco mezi filmy S. Craiga Zahlera a sedmdesátkovými thrillery a díky nechronologickému vyprávění dovede udělat z celkem béčkového příběhu něco, z čeho člověk nespustí oči. A pak tu máme Jasona Stathama, který nikdy v životě neměl lepší roli. Díky jeho nekompromisnímu výrazu a Ritchieho nečekanému přístupu k režii (ta hudba!) je nakonec vlastně dost nepříjemné na film koukat. Je z něj cítit zlost, hněv a agresivita deroucí se na povrch, přičemž oba pánové dělají všechno pro to, aby co nejvíc pozdrželi okamžik, kdy vypuknou jatka. Je to až mučivé, ale funguje to výtečně. Ritche natočil úplně jiný film, než by od něj jeho fanoušci čekali. Tenhle rázný úkrok stranou ukazuje, že jako filmař ještě zdaleka nepředvedl všechno, co umí. Mám z něj a ze jeho novinky radost. Obrovskou.

Jak to vidí Spooner:

Málokterý film si onen hněv v názvu zaslouží tolik, jako právě tenhle. Snímek, který se v trailerech (a vlastně i první půl hodině) tváří jako typická stathamovka, totiž Guy Ritchie proměnil v neskutečně naštvaný, zlý a nekompromisní nářez, u něhož si režijní borec z Británie nejspíš řekl, že chce jednoduše natočit nejbrutálnější počin své kariéry. A povedlo se mu to na výbornou. Rozhněvaný muž je drsným revenge thrillerem kombinující starou školu s moderním syrovým hávem a přidává k tomu klasické Ritchieho propriety (i když v mnohem soustředěnější formě) i sympatické vypravěčské hrátky. A zároveň nám oblíbeného režiséra ukazuje v trochu jiném světle.

Výsledkem je správně chladná a v jistých scénách opravdu nepříjemná šleha, jejíž mrazivé pocity doplňuje také dokonalá hudba, kterou si nyní budu pouštět asi vždy, když mě někdo na*ere. Jason Statham si tu pak na první pohled jede klasicky to svoje, snad nikdy ovšem nebyl jeho chladný a věčně naštvaný výraz využit tak parádně jako zde. Závěrečná lahůdková třetina, při jejímž sledování se musí Michael Mann či John Carpenter tetelit blahem, už pak jen utvrzuje, v jak neskutečné režijní formě se Guy Ritchie aktuálně nachází. V nedávných prvních reakcí jsem psal, že nás asi čeká „jen“ poctivá žánrovka, jež to na rozdíl od Gentlemanů mezi filmy roku nedotáhne. A jsem docela rád, že jsem se spletl. Ritchie má mezi ně totiž silně nakročeno i letos.

Jak to vidí do_Od:

Játra. Plíce. Slezina. Srdce. V tomhle případě hlavně to srdce! Právě tam se mi totiž nejnovější film Guye Ritchieho zavrtal s takovým důrazem, že to nadšení nejsem schopný ještě pár dní po zhlédnutí vůbec oklepat. Asi jsem zkrátka nebyl připravený na to, že si Ritchie jen tak natočí nejlepší film své kariéry. Navíc způsobem, který de facto popírá většinu jeho trademarků, a místo toho dává průchod věcem, které byste jinak čekali od filmů S. Craiga Zahlera, Michaela Manna v nejlepších letech, nebo Taylora Sheridana v dobách, kdy si ještě dával záležet. Nekompromisní zlo, brutální akce, drsné hlášky, perfektní heisty, v Rozhněvaném muži se daří prakticky všechno, v čem selhávaly všechny ostatní nedávné pokusy o něco podobného. 

Navíc je to servírované ve třech chronologicky zpřeházených aktech, které z poměrně jednoduché zápletky dělají prakticky revenge opus hodný zapsání do análů filmové historie. Přidejte Jasona Stathama v dost možná jeho životní roli, jednoznačný soundtrack roku, jenž si jen tak mimochodem dokážu představit, že by klidně mohl hrát i u nejtemnějších částí třetího herního Zaklínače, což je naprosto nesouvisející poznámka, ale přesto jsem to musel zmínit, a máte prostě film, kterých je letos zaprvé jak šafránu, zadruhé na něj nejste vůbec připravení, a zatřetí si z něj sednete na zadek a budete čumět do zdi s pusou dokořán, jak se tohle Ritchiemu povedlo. Posledních pět minut jsem viděl už asi desetkrát a nemůžu se dočkat, až si na to zajdu poctivě do kina.