Sitting Target, 1972, r. Douglas Hickox
Harry Lomart si má odpykat pěkných pár let za mřížemi. Hodlá to zvládnout, hlavně kvůli své manželce Pat. Jenomže ta mu řekne, že na něj nevydrží čekat tolik let. Pro Harryho je to šok, jenomže on není ten tip, co by začal zpytovat svědomí a přemýšlel, kde v životě udělal chybu. Místo toho se rozhodne vzít spolu s parťákem Birdym roha. To se jim povede a teď mají v plánu se někde zašít a počkat, až policie poleví v ostražitosti a pak zdrhnout do ciziny. Jenomže pak Harry zjistí, že jeho manželka čeká dítě s jiným mužem a veškerá opatrnost jde stranou. Chce ji zabít. Bez ohledu na to, že mu na záda dýchá policie a že netuší, že se stal součástí hry, která je mnohem složitější, než čekal. 

V sedmdesátých letech se v Anglii nebáli točit drsné filmy a vznikly tu klasiky jako Chyťte Cartera nebo Den šakala. Ale Sitting Target je přeci jen trošku jiný a rozhodně si zaslouží, aby se o něm mluvilo víc. Už proto, jak extrémně a nepříjemně drsný dovede být. Ne vyloženě v tom, že by tu krev stříkala jako u Tarantina, spíš kvůli hrdinovi, jenž je amorální brutální sociopat bez špetky empatie nebo lítosti. Harry se chová spíš jako divoké zvíře neschopné fungovat v normální společnosti, kterému se navíc povedlo utéct z klece. Fandit mu není vůbec snadné. Ale sledovat jeho cestu za pomstou je nezapomenutelné. Hlavně díky Oliveru Reedovi. Asi nikdo by podobnou postavu nezahrál jako on, protože Reed byl podobný typ člověka. Agresivní alkoholik a nebezpečný rváč. Michael Caine v Chyťte Cartera skvěle zahrál profesionálního vraha. Oliver Reed v Sitting Target byl do velké míry jednoduše Oliver Reed. A o to dovede být děsivější. (Mr. Hlad)

Rok draka, 1985, r. Michael Cimino
Režisérská legenda a profesionální megaloman Michael Cimino se do dějin  zapsal slavným Lovcem jelenů a superpropadákem Nebeská brána. Po něm se už nikdy nedostal k tak velkým projektům, ale i u těch malých stihl nadělat průšvihů dost a dost. Bobtnající rozpočty, hádky o právo na poslední střih, nezájem diváků… naštěstí pořád točil dobré filmy, jako třeba Rok draka. V něm se podíváme do newyorské Čínské čtvrti, kde to po smrti místního gangsterského bosse dost vře. Gangy válčí mezi sebou, střílí se na ulicích za denního světla a umírají i nevinní. Věci má uklidnit nový šéf policie Stanley White, jenž po návratu z Vietnamu nenávidí Asiaty a navíc se nebojí ušpinit si ruce. Jenomže proti němu stojí ambiciózní Joey Tai, který by rád šéfoval místnímu podsvětí. A je jen otázka času, než jejich souboj začne být osobní. 

Cimino natočil pomalu vyprávěný thriller, který stojí především na hodně zajímavých postavách a explicitním násilí. White i Tai tu dostávají podobně prostoru a oba jsou zabejčení v tom, co dělají. Takže zatímco tomu prvnímu nedochází, jak se mu kvůli práci rozpadá manželství a jak překračuje hranice, za něž by se polda neměl dostat, druhý svou agresivitou a sebevědomým znervózňuje nejen policii, ale i starší gangsterskou generaci. Souboj hrdinů se nakonec stává hodně osobním a krutým. Ciminův thriller si bere něco z Francouzské spojky, protože Stanley White je stejně nekompromisní jako Pepek Doyle, zároveň trošku připomíná staré filmy Johna Woo, ať už ve stylizovaných a brutálních přestřelkách, nebo vztahu obou hrdinů. Rok draka je navíc dost temná a vlastně i nepříjemná podívaná, ale co byste taky od Cimina čekali? (Mr. Hlad)

Ďábelská svůdkyně, 1994, r. John Dahl
Nejsvůdnější a nejnebezpečnější ženou devadesátých let byla Sharon Stone v Základním instinktu, o tom se asi bavit nemusíme. Ale když se podíváme i mezi trošku zapadlé thrillery, najednou se ukáže, že o tuhle pozici musela možná bojovat tvrději, než si historie pamatuje, protože devadesátky byla i dekáda, kdy se na scéně objevila Linda Fiorentino. Herečka, která měla pověst hodně problematické dámy, s níž není snadné vyjít a nalepilo se na ni i pár solidních průšvihů (její jméno figurovalo i v kauze, která ukončila kariéru Johna McTiernana). Takže vlastně nikoho moc nemůže překvapit, že dokonale zvládla chladnokrevné mrchy, co si dovedou omotat chlapy kolem prstu a pak je obrat o všechno a zničit jim život. Jako Bridget Gregory. 

Ta právě zdrhla od svého přítele a vzala si s sebou i 700 000 dolarů. Na útěku ovšem skončí v malém zapadákově jménem Beston, kde se pokusí změnit si identitu a zblbne místního naivního mladíka Mika, jehož zatáhne do své nebezpečné hry. Když se pak na scéně objeví i soukromé očko, které najal Bridgetin bývalý přítel, začne jít do tuhého. Jenomže tahle cynická a chladnokrevná mrcha nerada prohrává a nemá problém obětovat kvůli svému štěstí a hromadě peněz kohokoliv. Linda Fiorentino je tu absolutně přesvědčivá svině, u které ale člověk naprosto chápe, proč jí chlapi padají k nohám, i když s nimi zachází jako se psy. Chvíli se mluvilo i o nominaci na Oscara, což bohužel nevyšlo, protože Ďábelská svůdkyně měla premiéru dřív na HBO než v kinech. V každém případě Fiorentino a John Dahl, jenž na přelomu osmdesátých a devadesátých let natočil třeba i neo-noiry Zabij mě znovu nebo Red Rock West, tu odvedli sakra dobrou práci. (Mr. Hlad)