Pixar se po řadě komerčně úspěšných sequelů loni naplno věnoval novým a originálním kouskům. Fantasy kousek Frčíme pak v kinech kvůli začínající pandemii prošuměl a očekávaná Duše pak pro jistotu rovnou odstartovala na streamovací službě Disney+. Což je vzhledem k tomu, že se už v trailerech sázelo na malinko dospělejší přístup a ratolesti by se do kina i za příznivé situace lákaly těžko, asi to správné řešení. Animák od režiséra Petea Doctera (V Hlavě, Vzhůru do oblak, Příšerky s. r. o.) pak opět sklízí velmi pochvalné ohlasy a dost možná bude další pixarovkou, jenž si odnese Oscara. Jak se ale chválený kousek nakonec líbil naší redakci?

Jak to vidí Cival:

Hezké, moc hezké, ale duší mi to tentokrát malinko prošumělo a na Oscarech budu fandit Vlkochodcům. Pixar přitom svůj level kvality drží, těžko mluvit o zklamání, když vidíme zase technickou dokonalost a suverénně odkroucenou každou scénu. Když jde ale o režijní počiny Peta Doctera, zdá se mi, že Příšerky s.r.o., V hlavě i Vzhůru do oblak byly o ždibec výš. Jak zábavnější, tak i sofistikovanější v exekuci ambiciózního konceptu, i dotaženější ve vyprávění.

Je každopádně imponující, že Duše zase otevírá nové světy a rozhýbává je nevtíravě a neprvoplánově, s magickou hudební a zvukovou složkou a výtvarně oslnivým podáním. S tím existenciálním přesahem mi to přijde už o poznání slabší – přeci jen jsem si neprošel tak silnou katarzí a ty vzletné myšlenky... mou duší malinko prošuměly. Ale vidět se to rozhodně musí.

Jak to vidí Mr. Hlad:

Pixar měl s Duší možná až příliš velké ambice. A to jsme u tohohle studia zvyklí vídat věci, které jsou odvážnější a serióznější než u konkurence. Jenomže vedle toho hledání inspirace, vyrovnávání se se smrtí a prázdnotou života tu není moc humoru a vlastně moc zábavných prvků. Duše je fajn, ale vypadá tak trochu jako odřezky z předchozího režisérova filmu V hlavě. Tam se ovšem ty emoce, vážné myšlenky, fantazii a humor povedlo namíchat přeci jen o dost lépe a přirozeněji. 

Duše je i přes vizuální nápady a pár poměrně silných momentů v některých chvílích vlastně dost banální příběh s dost banálním sdělením. A takový, jakých už jsme viděli nebo četli všichni spoustu. Tenhle sice vypadá lépe, ale jistou pachuť z toho, že Pixar vykrádá sám sebe a tentokrát se tvůrci nezmohli na moc nápadů a originality, tu bohužel prostě cítím. Není to špatné. Podruhé si to však nikdy nepustím.

Jak to vidí Rimsy:

Na nepřímé pokračování špičkového animáku V hlavě jsem se dost těšil. Před pěti lety se totiž týmu kolem Petea Doctera podařilo nejen představit standardně chytlavý a dojemný příběh, ale i překvapivě názorně a rozumně představit řadu principů, na kterých náš mozek funguje. Od ponoru ještě o kousek hlouběji tedy nebylo třeba očekávat nic menšího než animák roku. Jenže vysoká očekávání se nenaplnila. Nechám stranou úvahy nad podivně seriózním konceptem, jenž pro málokteré prepubertální dítě bude dostatečně atraktivní; z pohledu dospělého diváka jsem totiž dostal příjemně vážný kus, který však na položení hutných otázek reaguje pouze velmi vlažnými a nepřekvapivými odpověďmi. Jako by Docter a spol. vlastně neměli co říct, ale přesto se chtěli pustit do už jednou úspěšně proplavaných vod.

Pixar samozřejmě stále dokáže mnoho nabídnout – povedený dabing (Richard Ayoade!), skvělou hudbu mísící oduševnělé plochy Trenta Reznora a Atticuse Rosse s chytlavými jazzovými mezihrami, a nakonec i epicky působící, přestože trochu jednotvárně promodralý vizuál. Napětí se daří budovat, přestože málokterý zvrat překvapí a výsledné poselství sice pohladí, ale rozhodně vás nedostane do emocionální či myšlenkové bouře. Dospělejší tvář Pixaru neurazí, ale i v souvislosti s velkými očekáváními u mě převládá lehké zklamání.

Jak to vidí Spooner:

Zpočátku jsem byl skoro až nadšen. Líbí se mi, jak se Pixar opravdu takřka vykašlal na dětské diváky a s prakticky vážnou tváří nám servíruje velmi ambiciózní příběh o nečekané smrti, kouzlu života a výletu do světa duší. Ten je mimochodem opravdu parádní a nabízí nám jednu z vizuálně nejnápaditějších a nejodvážnějších pixarovek vůbec. Odvaha a nápady pak Docterovi nechybí a po řemeslné a režijní stránce se tu opět jede nejvyšší animovaná liga. Jenže někdy v polovině jako by snímku začal malinko docházet dech, tvůrci si vzpomněli, že přeci jen musí přijít s nějakým tím humorem pro mladší publikum (které už to ale s filmem stejně po 15 minutách vzdalo) a celé se to začne ubírat malinko předvídatelnější cestou až k závěru, jenž je sice samozřejmě fajn, ale servírují vám přesně takové vyústění a myšlenky, které od Pixaru čekáte. 

Což pořád není vůbec málo, vzhledem k první půlce jsem však čekal malinko víc. Celému filmu pak jako by chyběla ona pověstná jiskra, o níž se v příběhu mluví. Zatímco mnohé pixarovky mě dokázaly emočně odrovnat a musel jsem při nich shánět kapesník, u Duše jsem ve finále nehnul ani brvou. Což je vzhledem k tématu přeci jen škoda. Natočit svůj nejdospělejší snímek zkrátka nestačí, když mu nedáte to správné srdíčko a emoce.

Jak to vidí TedGeorge:

Duše mě překvapila. Pixar se vybodnul na děcka a divákům nabízí ambiciózní story o hledání sebe sama na prahu nečekané smrti. Po celou stopáž je to originální, odvážné a jímavé, což je u obřího hollywoodského bijáku za více než 150 mega (klasicky precizní pixarovský kabát je už samozřejmost) důvod k výskání. Mám s tím vlastně jenom jeden (ale docela zásadní) problém: Vůbec mě to nevzalo za srdíčko. Čekal jsem, že mě to alespoň na závěr naprosto rozseká, ale místo toho jsem si při závěrečných titulcích řekl jenom: Hmm, pěkný.

Jako kdyby skákající lampička tak trochu schválně rezignovala na probouzení emocí a Duši naservírovala bez očekávané katarze. Smrtící geriatrický úvod Vzhůru do oblak zůstává nepřekonaný, a ze mě teď trochu mluví zklamání, protože koktejl namíchaný z těch nejlepších ingrediencí se mnou vůbec nic neudělal. Směr, jimž se kalifornské studio ubírá po čtvrtém Příběhu hraček, třetích Autech, druhých Příšerkách s.r.o a dalších, mi každopádně dělá velkou radost a fandím jim.