Jeho filmy sice nikdy nelákaly desítky tisíc diváků, přesto ovlivnil domácí kinematografii jako málokdo. Když jste viděli fotky z jeho letní oslavy osmdesátých narozenin, na které se to hemžilo mladými filmaři, přitom nešlo o okázalou party, ale pokornou bytovou sešlost mladých lidí, které tenhle filmařský svéráz inspiroval, muselo vám být jasné, že jeho dílo - a hlavně přemýšlení o něm, jakožto i o světě - zásadně rezonuje.

Vachek byl jednou z nejvýraznějších osobností českého dokumentu, která svůj osobitý pohled na svět vtiskla do monstrózních mnohahodinových dokumentů, na nichž byly i šílené názvy jako Tmář a jeho rod aneb Slzavé údolí pyramid, Záviš - kníže pornofolku pod vlivem Griffithovy Intolerance a Tatiho Prázdnin pana Hulota aneb Vznik a zánik Československa (1918–1992) nebo Co dělat? (Cesta z Prahy do Českého Krumlova aneb Jak jsem sestavoval novou vládu) vlastně tím nejschůdnějším. Od dílčích fenoménů, momentů a motivů se odrážel k jedinečným úvahám o stavu světa, republiky i společnosti, přičemž šlo o díla intelektuálně průrazná, stimulující a neprvoplánově ambiciózní. Jeho filozofické traktáty byly nenapodobitelné svou košatostí, komplexností i takřka románovým předivem myšlenek, vjemů a podvratných výpadů.

Byla to díla pro běžného diváka často nestravitelná, do sebe zahleděná, až narcistní? Nepochybně ano, ale i to jim přidávalo na výlučnosti.

Ve Vachkově filmografii najdete i celovečeráky (no, spíš dvoj- a trojcelovečeráky) Kdo bude hlídat hlídače aneb Klíč k chaloupce strýčka Toma, Bohemia docta aneb Labyrint světa a lusthauz srdce nebo Nový Hyperion aneb Volnost, rovnost, bratrství, které vznikaly už po revoluci, kdy mohl konečně zcela svobodně tvořit a navázat tak na své nejslavnější šedesátkové kusy, Spřízněni volbou a Moravskou Hellas, které patří do kánonu československé nové vlny. 

Skvělých ohlasů se dočkal pak jeho poslední snímek Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie, ostatně Rimsy si jeho šestihodinovou stopáž náramně užil a mluvil o něm jako o nejlepším českém filmu minulého roku. Trvdohlavý filozof a nespoutaný pedagog, který odmítal podlehnout konformitě, tak odešel na svém kreativním vrcholu. 

My ani většina našich čtenářů jsme jeho filmům divácky extra neholdovali, přesto jsme smutní, že česká dokumentární škola ztrácí svou nejvýraznější osobnost. Protože jeho mysl, která uměla kmitat od sečtělého rozumu k mysticismu a kontroverznímu buřičství, prostě nahradit nelze.