Christopher Nolan rozhodně není jediným tvůrcem, který si na sociálních sítích postěžoval na rozhodnutí Warnerů přehodit kompletní nabídku filmů pro nadcházející rok na HBO Max. Jeho slova zní ovšem nejhlasitěji: “Největší filmaři a nejdůležitější hvězdy usínali s vědomím, že pracují pro největší hollywoodské studio, a probudili se se zjištěním, že je zaměstnává nejhorší streamovací platforma na světě.” Ano, Nolan má v tomhle závodě víc koní než ostatní. Zatímco Scorsese nebo Fincher museli utéct na VOD, aby získali stejnou míru svobody, jakou si Nolan vydupal u Warnerů (navíc s jistotou uvedení v největším počtu kin, IMAX VIP službami a procenty ze zisku). Existuje ještě někdo podobný? Možná James Cameron, ale ten si svoje piplačky s Avatarem - tak trochu po vzoru George Lucase v devadesátkách - platí víceméně ze svého, takže ho nikdo nemůže seřvat, aby s tou svojí Pandora trilogií konečně pohnul.

Ale abych se vrátil k tomu rádoby kontroverznímu titulku. Tučná léta definitivně skončila. Ono období hvězdného systému, kdy si mohl Johnny Depp dovolit z honoráře za Piráty koupit opravdový ostrov v Karibiku, Keanu Reeves za Matrixy rozdával na potkání harlejky a další si jednoduše nechali pozlatit koupelnu ve své nové vile, kterou pořídili za procenta z výdělku prvního týdne, už je pryč nějaký ten pátek, ale pár hvězdně placených režisérů a herců přeci jen odolávalo. 

Jiní se přestěhovali na Netflix, který se oficiálně stal dalším hollywoodským studiem (MPAA ho tak jednoznačně vnímá a vše je sepsáno černé na bílém). Ještě před dvěma lety mohlo platit, že Netflix je tou černou ovcí, která se vlamuje do Hollywoodu. Teď se naopak Hollywood vlamuje na území Netflixu, ať už jde o Disneyho (Disney+), Warnery (HBO Max), NBCUniversal (Peacock) nebo Paramount (Paramount+). Chybí snad jen Columbia/Sony, ale ta bývá většinou na chvostu výročních zpráv, takže lze říct, že všichni důležití hráči mají svou online prezenci nějakým způsobem zajištěnou, a teď jim zbývá jen dohnat globální zásah a vyřešit streamovací algoritmy a rozhraní, což je věc, se kterou má momentálně největší problémy právě HBO od Warnerů, takže jejich krok lze vnímat logicky. Kvůli tomu tu ale nejsme, ostatně Ted už se vypsal ve svém témátku.

Takže zpátky k tomu titulku už! Studiový systém jistě nepamatujete, stejně jako filmaři, kteří by možná chtěli aktuální situaci k němu přirovnávat. Není však bez zajímavosti oprášit fakta. Tehdy studia nejen že ovládala vertikální integraci celého byznysu, ale zároveň si veškerý personál zaháčkovala v dlouhodobých kontraktech. To první zakázal soud výnosem z roku 1948, o to druhé se postaral trh a vzpurné celebrity. Když se zmíněné dekrety z roku 1948 před pár měsíci zrušily, argumentovalo se tím, že studia jsou rozumnější a nemají žádný důvod nakupovat vlastní kina a lézt do zelí majitelům multiplexových sítí. 

Dnes na to dost možná největší hráči na trhu koukají jinak a možná si někdo vzpomene i na můj argument, že kina už nikdo nepotřebuje, protože si studia budují alternativy, v nichž mnohem laciněji dosáhnou plné vertikální integrace, tj. absolutní kontroly nad výrobou a distribucí. Budou totiž prodávat na svých VOD platformách a získávat tak sto procent zisku. Kina pak mohou využít ve druhém sledu. Kdo si bude chtít film užít na velkém plátně, ten si prostě měsíc počká, zaplatí si lístek, ze kterého studio stejně dostane svůj desátek, ale takových lidí bude pravděpodobně mnohem méně než v předcovidové době. 

Můžete argumentovat, že takhle už se na miliardové zisky nedostaneme, a tak nás možná čeká úbytek megablockbusterů a rozdávání auteurům typu Nolan. Možná ano, možná ne. Na výsledek téhle bitvy si budeme muset počkat, jednoznačně o něm rozhodne nabídka a poptávka. Pointa je, že plná integrace od první klapky po závěrečné titulky je plně v režii studia víc než kdy dřív. Jakmile budou všechny zmíněné studiové VOD spuštěny a dostupné kdekoliv na světě, bude existovat ke kinu plnohodnotná obýváková alternativa. Navíc cenově nesrovnatelná. Kompletní katalog za měsíční cenu rovnající se jednomu lístku do kina? Proti tomu se bojuje jen velmi těžce.

Jaký byl ten druhý bod? Ano, dlouhodobě zaháčkovaní tvůrci. To se děje v podstatě už dnes. Do zlatých klícek rádi zalétávají tvůrci jako Scorsese, Fincher, Cuarón. Zatím tam snášejí zlatá vejce a jsou figurkami marketingu, takže klícky nikdo nezamyká a celé to vypadá jako auteurský sen. Výrazní tvůrci dostávají spoustu peněz a svobody, aby mohli realizovat snové projekty vymykající se studiovým nárokům. Jenže jakmile půjde už jen o prachy a diváky, nikoliv o oscarové pozlátko a prestiž, budou smlouvy nemilosrdnější a řeč konečně přijde i na odborný dohled, který zaručí, aby na place vznikalo to, co si přeje divák a účetní. Stačí se podívat na rozdíl mezi tím, co Netflix očekává od Finchera a Cuaróna, a smlouvou např. pro Adama Sandlera. 

Netflix, který je - ať už si to ostatní přiznávají či nikoliv - vzorem pro ostatní, navíc rychle pochopil, že lidé chtějí hlavně velký bufet, kde si za jedny peníze vybere co nejširší skupina diváků. Reality show, rádobyskandální dokumenty, populární seriály, sem tam nějaká vyšší kultura nebo rovnou umění, katalog časem osvědčených regionálních i globálních klasik a agresivní seriálová taktika (úspěšným přisyp, ty ostatní rychle zařízni). Ano, Amazon Studios se naopak profilují jako klidný přístav indie tvůrců, Apple TV+ chce za velké peníze získávat jen hrstku významných projektů ročně a HBO minimálně v seriálech těží ze svých zkušeností, ale… jak dlouho jim to vydrží? Jediným schopným konkurentem byl zatím jen Disney, atakující eNko obřím katalogem, nejcennějšími značkami na trhu (Star Wars, MCU) a nevyčerpatelnou studnicí nostalgie v podobě dětských filmů a seriálů. 

Studia si teď oplotí své vlastní katalogy a při soustředění se na originální tvorbu je jen otázkou času, než se začnou největší hvězdy - ať už lidé z masa a kostí nebo prostě jen cenné licence - lapat do zlatých klícek. Souboj Zaklínače a chystaného Pána prstenů na Amazonu může být jednou z prvních vlaštovek. Cílem je samozřejmě vaše peněženka a snaha služeb nabídnout lákavé roční předplatné, abyste neustále neodbíhali z jedné služby na druhou a střídavě nerušili a nezakládali účet. 

Z dálky možná tenhle studiový systém není podobný tomu původnímu, ale zblízka už se pár styčných ploch najde. Jestli před ním bijí na poplach tvůrci zbytečně, to se teprve ukáže. Nabízející se přísloví: “Když se dva perou, divák se směje” ale může být předčasné. Vstupujeme do mimořádně napínavé éry. Jako novinář jsem natěšený, jako konzument cítím jistý neklid.