V nejchudší filmové sezóně všech dob vysílá Netflix do bojů o Oscara dalšího kandidáta, který by pár sošek získat mohl. David Fincher, režisér klasik jako Klub rváčů, Sedm, Zodiac nebo The Social Network, se spolu se scénářem svého otce vrací do Hollywoodu čtyřicátých let a vypráví příběh muže, jenž napsal jeden z nejzásadnějších filmů všech dob, ale také samotného filmového průmyslu a lidí, kteří mu tehdy šéfovali. Jak se nám jeho Mank líbil? 

Jak to vidí Cival:
David Fincher byl dlouhé roky mým nejoblíbenějším režisérem, takže mě Mank o to víc mrzí - úplně poprvé jsem se totiž se svým srdečním tvůrcem minul. Ne že bych si nezvládl všimnout virtuózního vedení herců nebo puntičkářské práce s dobovými kulisami i atmosférou, samotná látka mi ale přijde vlastně mimo. Zatímco jindy byl Fincher vrcholně progresivní při maximální chytlavosti a dokonale snoubil uměleckou kvalitu s diváckou atraktivitou, tady servíruje dost nepříběhový a bolavě monotónní vhled do duše jednoho scenáristy. Nastolování velkých ideových a filozofických otázek je navzdory fincherovsky svižnému podání dialogů a šťavnaté hře se slovy poněkud únavné a nemůžu se zbavit pocitu, že víc jak dvouhodinový celovečerák vlastně ani neutáhne. To dlouhé čekání vyznívá poněkud do ztracena, jak ve Fincherově kariéře, tak ve filmu samotném.

Jak to vidí Rimsy:
Tenet letos už podruhé. Po Nolanovi si i David Fincher natočil vyloženě svůj film, zjevně s minimálními mantinely ze strany studia – volba Netflixu tak rozhodně dává smysl. Stejně jako v případě Tenetu se jedná o cinefilní a docela úzce zaměřený zážitek, který si masovou oblibu rozhodně nezíská. To by samo o sobě nebylo nijak na škodu (alespoň tedy pro nás, Netflix to jistě trochu zamrzí), koneckonců v podobném duchu se nesla i poslední tarantinovka Tenkrát v Hollywoodu. Fincher se snažil scénář svého otce natočit už v 90. letech, povedlo se mu to až nyní – a možná právě přehnaná úcta k původnímu textu vede k tomu, že precizní Fincherova režie v čele se schopností vystavět atmosférickou scénu, tradičně soustředěný výkon Garyho Oldmana i chytře zkomponovaný styl evokující řemeslo klasického Hollywoodu (přitom však naplňující aktuální požadavky na tempo a naraci) se trochu vytrácejí do prázdna. Mank je velmi dobrý film a v letošní hollywoodské mizérii rozhodně jeden z nejzajímavějších, trpí však řadou slabin, kvůli nimž se většině Fincherovy tvorby bohužel nevyrovná.

Jak to vidí Spooner: 
Mnozí budou tvrdit, že Mank je dokonalé filmařské dílo. A já jim v jistých směrech ani nebudu oponovat. David Fincher tu totiž předvádí po mnoha stránkách úchvatnou filmařinu a neskutečný výlet do 30. let a celý snímek vypadá přesně tak, jako by byl opravdu natočen za černobílé éry Hollywoodu. Máme tu bezchybnou kameru plnou fascinujících záběrů, skvělou dobovou atmosféru, zcela funkční hudbu dua Reznor/Ross… po řemeslné stránce prostě precizní práce a mezi nejlépe natočené snímky roku bude Mank patřit po právu. Fincher má totiž vše pevně v rukách, splnil si velký sen a natočil přesně to, co chtěl. Jenže přitom trochu zapomněl na diváky.

I přes všechny nepopíratelné klady je totiž oscarový favorit vlastně jen do sebe zahleděným stylistickým cvičením, jež Fincher natáčel jen pro svou maličkost a „pár“ cinefilů, kteří se budou ukájet nad každým záběrem a nepatrným detailem. Jenže já mezi obří nadšence této éry bohužel nepatřím, a proto mě zaráželo, jak plochá a prázdná nová fincherovina vlastně je. Příběh je totiž opravdu jednoduchý, většina vedlejších postav je naprosto plochých a scénář z pera zesnulého Fincherova otce navíc neumí správně prokreslit a vytěžit jednotlivé vztahy či konflikty. Tempo snímku pak režisér po většinu času drží na prvním rychlostním stupni a chvílemi je to svým tvůrčím stylem opravdu náročná podívaná na sledování. Precizní řemeslo zkrátka není vše, když zapomenete dát svému snímku duši a výraznější scénář. Mank tak nejspíš bude po právu sbírat ceny za řadu prestižních kategorií, zároveň se ale jedná o jeden z mála kousků, který už si od Finchera nejspíš nikdy znovu nepustím.

Jak to vidí Mr. Hlad:
David Fincher patří k největším režisérským esům a už dávno si vybudoval pozici, kdy víme, že cokoliv, co natočí, bude přinejmenším zajímavé. A jeho Mank zajímavý je. Přesto jsem u něj jako divák docela trpěl. Výlet do Hollywoodu čtyřicátých let je bez pochyby dobrý film a zachycení doby, politikaření studií a života jednoho scenáristy, který sice hodně chlastal, ale o to upřímnější dokázal být, rozhodně stojí za pozornost. Ačkoliv já jsem se u něj od půlky regulérně nudil. Všechny ty objektivní a technické kvality chápu a podepíšu. Fincher ví, co dělá a dělá to zatraceně dobře, jenomže tentokrát se mi netrefil do noty ani tématem a vlastně ani formou. Jednoduše mě nebavilo koukat se na jeho nový film. A on mi to nechtěl nijak usnadňovat. Výtečná atmosféra, perfektní Gary Oldman, skvělé kulisy i hudba, ale za tím vším je až příliš obyčejný příběh příliš obyčejného člověka. Od Finchera pořád čekám něco progresivnějšího. Možná, že když režíroval scénář svého zesnulého otce, chtěl sám sebe držet malinko na uzdě. Chápal bych to. Ale nejsem si jistý, jestli to za to stálo. 

Recenzi čekejte velmi brzy