Pilní zloději, 1997, r. John Irvin
Roy je bývalý lupič, jemuž se povedlo utéct ze světa zločinu a teď žije klidný a pohodový život někde na Středozápadě. Jeho mladší bratr Lee by rád šel v jeho stopách, takže plánuje onu legendární „poslední loupež“, po které se chce vytratit z L.A. a začít sekat latinu. A tak se Roy nechá přemluvit, aby se k řemeslu vrátil. Loupež v klenotnictví se povede, jenže pak přijde ta horší část. Dělení kořisti. A řidič Skip se dělit nechce a Leeho zastřelí. Jenže u Roye tak úspěšný nebyl a pořádně ho naštval. Skip však na svou stranu získá mocného gangstera i partu nebezpečných Číňanů a vypadá to, že je jen otázka času, než se zbaví i Roye. Stárnoucí lupič ovšem nedá svou kůži lacino. A kvůli pomstě udělá všechno. 

Docela překvapí, že tenhle nenápadný thriller natočil John Irvin, autor dost možná nejslabšího akčňáku Arnolda Schwarzeneggera Špinavá dohoda. Harvey Keitel je tu ale stoprocentní drsňák, Stephen Dorff dokonale opovrženíhodný zloduch a celé to svou nekompromisností strašně připomíná Odplatu s Melem Gibsonem, která však vznikla až o dva roky později. Zapadlý devadesátkový klenot! (Mr. Hlad)

Mr. Brooks, 2007, r. Bruce A. Evans
Je to už třináct let, co jsem se Panu Brooksovi v kině vyhnul a rest napravil teprve pár měsíců nazpátek při domácí koronavirové projekci. Dobré to bylo a hlavní zásluhu má samozřejmě Kevin Costner, který si zahrál spořádaného, slušného a úspěšného manažera, manžela, tatínka a sériového vraha. Ten dlouhé roky páchá pečlivě naplánované ohavné zločiny a díky své chorobné pečlivosti uniká zoufalé policii lačnící po jakékoliv stopě. Jednoho dne však i Brooks udělá chybu, při činu ho vyfotí náhodný svědek a roztáčí se spirála událostí, které naprosto zboří doposud fungující svět jednoho psychopata.

Zmínil jsem už výborného Costnera, pokračovat musím pochvalou pro Demi Moore v roli policistky, která se ničeho nebojí a po letech se konečně dostane k první stopě vedoucí k tajemnému vrahovi. Jak většinou nemám rád podobné thrillery, kdy je pachatel známý už od začátku a divákovi je tak nějak jasné, co se bude dít a jak to celé dopadne, Mr. Brooks je pro mě výjimka a funguje na jedničku. Hlavní antihrdina totiž dobře ví, že páchá zlo, nechce tak nadále činit, ale nemůže si pomoci, protože je schizofrenik, kterého k dalším vraždám přesvědčuje jeho alterego Marshall (William Hurt). Právě konverzace těch dvou jsou třešničkou na dortu velmi povedeného thrilleru, který nesází na šokující brutalitu a šokující pointy. Costnerovi budete fandit a budete se za to nenávidět. (TedGeorge)

Blue Ruin, 2013, r. Jeremy Saulnier
Pomsta nejlépe chutná za studena. Ale taky to může být zatraceně velká dřina. Blue Ruin je příběh Dwighta, který žije jako bezdomovec, nestýká se s nikým ze své rodiny a přátel a je to trochu podivín. Před dvaceti lety mu zabili rodiče a to na člověku prostě musí zanechat následky. Když však Dwight zjistí, že muž zodpovědný za jejich smrt vyjde z vězení na svobodu, řekne si, že ho zabije. Nemá pro co žít a rozhodně nemá pocit, že by měl po letech hledat v srdci odpuštění. 

Jenže Dwight není žádný bývalý mariňák, ale vyhublý podivín, co nikdy nestřílel z brokovnice, natož aby někoho zabil. A rychle zjistí, že skutečná pomsta probíhá trochu jinak než, co zná z televize. Teče u ní mnohem víc krve, lidi mnohem víc křičí a stisknout spoušť může být o dost těžší, než by si myslel. Ovšem na odpouštění už je pozdě. Komorní, poměrně minimalistický thriller, který jde proti všemu, co byste od žánru očekávali, natočil nesmírně talentovaný Jeremy Saulnier, jehož Green Room jsme vám s Tedem už doporučili. Zkuste i tohle, i když jde o zcela jiný film. (Mr. Hlad)