Hry na cestě, 1981, r. Richard Franklin
Na jedné věci se asi shodneme všichni. Ten český překlad není úplně šťastný. Mně osobně evokuje takové ty laciné erotické filmy, co dávali v devadesátkách na Nově po půlnoci. Ale nebojte, australský thriller Roadgames je o něčem trošku jiném. A taky je o dost lepší. Veterán Stacy Keach si tu zahrál kamioňáka, jenž křižuje Austrálii a za volantem se logicky nudí. Navíc mu to dost pálí, takže rád vymýšlí teorie o tom, co jsou zač lidé, které na cestě potkává a vídá. A z rádia čas od času zaslechne zprávu o tom, že na silnicích uprostřed pouště se občas najde mrtvola. Když mu do auta nastoupí mladá stopařka Jamie Lee Curtis, rychle si sednou. Především proto, že se jí zalíbí jeho teorie o ostatních řidičích i o sériovém vrahovi, jehož zelenou dodávku na silnici občas minou. 

Čím víc o tom oba přemýšlí a čím složitější teorie se jim v hlavě klubou, tím víc začínají mít pocit, že tentokrát to není jen teorie. Co se však stane, když se o nich tajemný řidič dozví? Hry na cestě vznikly pouhý rok po Halloweenu, kdy se z Jamie Lee Curtis stala královna hororového žánru, tenhle její výlet do Austrálie má ale mnohem blíž k Hitchcockovi. Spousta falešných stop, paranoia, nejistota a k tomu prostředí nekonečné australské pustiny se vám sakra rychle dostanou pod kůži. (Mr. Hlad)

Klid noci, 1982, r. Robert Benton
Roy Scheider byl bůh a pokud jste ho doposud zaregistrovali jenom v Čelistech jako poldu se specializací na likvidací žraloků, máte co dohánět. Začněte muzikálovým opusem All that Jazz, pokračujte Francouzskou spojkou, nezapomeňte na Maratónce a při tom dohánění bohaté Scheiderovy filmografie dejte šanci i napínavému thrilleru Klid noci. V něm si Roy vystřihnul roli psychiatra, který se na vlastní pěst pustí do vyšetřování vraždy svého klienta a a do života mu vstoupí femme fatale s tváří Meryl Streep. Právě ta se stává hlavní podezřelou z brutálního zločinu a hlavní hrdina se do ní samozřejmě bláznivě zamiluje. Časem však ani on nemůže ignorovat indicie, které potvrzují vinu jeho nové milenky. Nebo je snad všechno úplně jinak?

Pokud o Klidu noci slyšíte dnes poprvé, má to svůj důvod. Opravdu se nebavíme o majstrštyku srovnatelném s nejlepšími fláky Hitchcocka a především scénář by si zasloužil ještě nějaký ten týden pulírování navíc. Stejně ale thriller bez uzardění doporučím všem žánru nakloněným divákům, protože Scheider a Streep hrají jako z partesu, atmosféra je většinu (87 minut krátké) stopáže na jedničku, nechybí decentní lekačky a především samotný závěr v opuštěném baráku je velmi povedený. (TedGeorge)

Nattevagten, 1994, r. Ole Bornedal
Co se filmů týče, je Dánsko jednou z nejatraktrivnějších zemí Evropy. Zajímavé začalo být v sedmdesátých letech, ale my vám nechceme doporučovat film natočený podle manifestu Dogma 95 nebo něco takového. Nattevagten je poctivý, mrazivý a docela drsný thriller, ve kterém se navíc sešly budoucí hvězdy jako Nikolaj Coster-Waldau, Ulrich Thomsen nebo Kim Bodnia. Mladý student Martin potřebuje brigádu, a tak se rozhodne přivydělat si jako noční hlídač v márnici. Má tu klid na učení, peníze nejsou špatné a mrtvoly ho obtěžovat nebudou. Jenomže ve městě řádí sériový vrah a Martin zjišťuje, že je možná blíž, než si myslel. 

Kolem Martina se začínají kupit mrtvoly a on se najednou stává hlavním podezřelým z vražd. A zjišťuje, že si s ním někdo začíná ošklivě hrát… Nattevagten se v roce 1997 dočkalo remaku Hlídač mrtvých s Ewanem McGregorem a Joshem Brolinem, který natočil režisér originálu Bornedal. Ale dejte si radši původní verzi. Už kvůli tomu, že může být evropsky odvážnější a že absence barev dost pomáhá s budováním mrazivé atmosféry. (Mr. Hlad)