do_Od

M:I III (cca 2010)

Mělo to být obyčejné odpoledne s třetím dílem pro mě do té doby nijak zvlášť atraktivní série. S nástupem P. S. Hoffmana, úvodním háčkem v podobě flashforwardu a následných akčních hodů (dálnice!) jsem ale rychle zjistil, že způsob, jakým jsem se do té doby na filmy díval, už mi nestačí. Najednou jsem potřeboval víc. Znát jména režisérů, koukat, kdo psal scénář, pamatovat si herce ve vedlejších rolích, přemýšlet, jak asi vznikla konkrétní scéna, prostě tím začít žít. A tenhle film byl tím posledním krůčkem, abych všechno tohle přijal. Dodnes nelituju.

Sexbomba od vedle (15.4.2016)

Sexbomba byl ten typ filmu, který jsem měl vidět už dávno, ale dostal jsem se k tomu až po mnoha letech jednoho deštivého večera sám doma. A zasáhlo mě to jako blesk z čistého nebe. Najednou jsem sledoval film, který splňoval veškeré moje malé guilty pleasure boxíky, navíc v tom správném rozpoložení i ve správnou chvíli. Vlastně se dodnes nestydím, že jsem tomu pak jako ten největší puberťák napálil 10/10 a šel si opakovaně pouštět scény z krásnou Elishou.

Steve Jobs (17.11.2015)

Steva Jobse jsem v kině původně ani neplánoval, šel jsem nakonec jen z nudy, sám a zcela nepřipravený. Hlavně na to, jakou emocionální nálož mi Sorkin a spol. v příběhu o vizionářském zakladateli Applu naservírují. Ten film mě zničil takovým způsobem, že jsem hned po skončení titulků běžel na pokladnu koupit si lístek na další projekci.

Temný rytíř (cca 2010)

Moc si z toho sledování už nepamatuju, vím ale stoprocentně, že jsem krátce po tom začal seriózně zvažovat kariéru u filmu. Nejdřív jsem napsal pár námětů, pak se přihlásil na kurz režie (který byl úplně obyčejnou teoretickou přípravou k přijímačkám na FAMU), a o pár měsíců později (když jsem zjistil, že natočit něco není tak jednoduché a raději se přeorientoval na psaní) jsem poslal první přihlášku na filmovou školu. Nedopadlo to, ale o nějakých deset let později si vám tu vylívám srdíčko jako redaktor MovieZone, takže k něčemu to všechno přece jen bylo.

Tísňové volání (1.12.2018)

Nebudu vás zatěžovat tím, co se zrovna dělo v mém životě, ale jestli o filmech někdy platilo, že slouží k útěku, tak to bylo jednoznačně tady. Že jsem si k tomu vybral hodně zvláštní a poměrně depresivní film? Jo. Ale člověk občas potřebuje být rozebrán, aby se mohl zase složit.

Casablanca (27.11.2016)

Byl večer, chtěl jsem dohnat nějaký rest a z nějakého důvodu volba padla na tuhle černobílou klasiku. Zbytek noci jsem strávil zcela paralyzován z toho, jak mi podobný filmový drahokam mohl takhle dlouho unikat.

Kosti a skalp (9.11.2015)

Asi bych našel několik daleko lepších westernů, snad u žádného jsem ale při prvním zhlédnutí nezažíval takové pocity, jako tady. Nejdřív to byl šok z toho, jak je to nečekaně hororové, pak milé překvapení, že v tom hrají mí oblíbení herci, a nakonec zvědavost a napětí, jak tahle nekompromisní podívaná celá dopadne. Byl to pro mě nezapomenutelný večer, který mě seznámil s jedním z nejzajímavějších tvůrců současnosti a já na něj od té doby nedám dopustit.

Star Wars: Síla se probouzí (17.12.2015)

Půlnoční premiéra, kamarádi, nedočkavost, a hromadný geekovský chat s lidma, co na to šli do jiných kin paralelně s námi. Návrat Star Wars byla prostě událost, a jako takovou jsem si ji náležitě vychutnal, pochopitelně s obří porcí nostalgie k tomu. Že to pak v průběhu let hrozně spadlo a po celé trilogii zbyla jen silná pachuť zklamání, to už je jiná story...

Pár správných chlapů (25.9.2014) 

A zase ten Sorkin. Film jsem viděl už kdysi dávno, takže jsem zhruba tušil, do čeho po letech jdu. Nebo jsem si to aspoň myslel. Ve skutečnosti to totiž bylo daleko intenzivnější, silnější a můj respekt k Sorkinovu psaní tím nečekaně ještě stoupnul. Sejmulo mě to a já si démonického Nicholsona pouštěl zbytek odpoledne furt dokola.

Bouřlivé dny (devadesátky)

Jako kluk jsem měl dvě oblíbené VHSky. Tu se Smrtonosnou pastí a Pretty Woman, a pak tu s Bouřlivými dny a Top Gunem. A zatímco z pasti se stal posléze můj nejoblíbenější film vůbec, závodění s Cruisem pro mě bylo pokaždé svátkem a pokaždé zážitkem, u kterého jsem byl schopný v posledním závodě naprosto soustředěně fandit hlavnímu hrdinu i při patnáctém zhlédnutí. A tak to zůstalo až dodnes.