Mr. Hlad

Šimon a Matouš jedou na Riviéru (cca 1992)

Obývák, ve kterém sedí asi deset sedmiletých kluků, před nimi video, které jeden z dospěláku dokázal pustit, a v televizi dva strašní sympaťáci, kteří strašně srandovně mlátí lidi nebo jezdí v náklaďáku a pak mlátí lidi. Esence pohody a dětství. Na ten film nedám dopustit ani dnes. 

Jurský park (1993)

Popravdě z projekce jako takové si pamatuju akorát to, že jsem v půlce musel na záchod a že film se mi strašně líbil. Ale pro moji generaci byl Jurský park TEN film, takže následující roky jsem ani já neutekl dinosaurům a celý fenomén žral stejně jako Želvy ninja. 

Obvyklí podezřelí (cca 1997)

Do smrti mě bude mrzet, že jsem tuhle pecku neviděl v kině. Na druhou stranu na VHS jsem ji protočil fakt poctivě a dodnes jde o můj film číslo jedna. Hlavně proto, že právě u Obvyklých podezřelých jsem začal na filmy koukat trošku jinak. Do té doby to byla jen zábava, u oscarovky Bryana Singera a Christophera McQuarrieho jsem hned po závěrečných titulcích kazetu přetočil a chtěl to celé vidět znovu, abych zjistil, jestli to celé sedí a jak to vlastně tvůrci vymysleli.

Život a smrt Petera Sellerse (2004-2005)

Byl bych hrozně rád, kdybych mohl napsat, že na první novinářské projekci jsem viděl něco kvalitnějšího než tuhle skvěle obsazenou, ale hodně unylou biografii. Ale poprvé je to zkrátka jen jednou. Matně si vzpomínám, že se promítalo snad v klubu FAMU, kde jsem absolutně neměl co dělat a až do konce projekce jsem byl nervózní, že na mě přijdou. 

Bratři (2005)

Moje první Vary, moje první Dánsko a rovnou taková pecka. Drsné komorní drama, které dokázalo sežvýkat celou redakci a po závěrečných titulcích víc jak půlka sálu brečela. Já taky a fakt nemám důvod se za to stydět. 

Clerks 2: Muži za pultem (někdy v zimě 2006

Společná domácí projekce s K0c0urem a Civalem, kdy jsme po dvaceti minutách vypnuli film s tím, že je to oproti Jay a Tichej Bob vrací úder, dost nuda. A já na ty dva začal řvát, že jsou blbci, protože tohle jsou Clerks a to je o něčem jiném. Když jsme to dokoukali druhý den a vyprchala z nás hromada alkoholu, užili jsme si to strašně. 

Poseidon (2006)

Poseidon není dobrý film. Ale když vám tenhle katastrofický blockbuster pustí v Karlových Varech po týdnu artových a bezdějových filmů, nic lepšího fakt není. U úvodních titulků se tleskalo asi třikrát, stačilo, aby se na plátně objevilo jméno Kurta Russella. Během filmu pak asi dvacetkrát. Jakoby mi někdo po té dávce umění vpálil do srdce injekci adrenalinu jako ve Skále. Ten Blade 2 o pár let dřív musel být ještě větší šleha…

Transformers (2007)

Steven Spielberg, Michael Bay, obrovský rozpočet, patos a spousta robotů. Projekce, po které jsme chodili po Praze vysmátí jak puberťáci, co poprvé v životě viděli holku bez podprsenky. Je škoda, že ta série šla pak sakra rychle do háje, ale napoprvé jsem si tuhle echtovní klučičí zábavu užil strašlivě. 

Šílený Max: Zběsilá cesta (2015)

Na filmové projekce chodím už sakra hodně let, ale jen málokdy mám pocit, že vidím něco, co fakt přepíše filmové dějiny. Na návrat Šíleného Maxe jsem se těšil několik let, v kině jsem pak koukal s otevřenou pusou a když jsem se vedle sedícího Karla zeptal, jestli mu to taky přijde jako dokonalost, jen lehce zakýval hlavou a dál mě ignoroval. A já věděl, že v tom nejsem sám. 

Na špatné straně (2019)

Režiséra S. Craig Zahlera tak trochu považuju za „svého“, protože jsem šířil slávu jeho debutu Kosti a skalp, u Bloku 99 už jsem stihl nakazit ty nejbližší přátele a kolegy, ale až na projekci Na špatné straně na Febiofestu jsem ze sebe měl fakt radost. Když jsem se rozhlédl po sále a zjistil jsem,  že půlku lidí osobně nebo minimálně z internetu znám a že jsou v tom sále dost možná proto, že jim filmy tohohle režiséra rvu do hlavy skoro až násilím už pár let, měl jsem ze sebe beze srandy dobrý pocit.