Cival

Indiana Jones a poslední křížová výprava (kolem roku 92)

Nebyl to první film v kině - začínal jsem na původním King Kongovi, Medvědech i Měsíci 44 (Kdo proboha vezme na tenhle film osmiletý dítě? Díky tati!), ale rozhodně to byla první rodinná projekce, kdy jsem měl pocit, že se potýkám s ryzí filmařskou genialitou. A se snímkem, co je tak vyváženě vtipný, akční, zábavný, dobrodružný i napínavý, až je prostě dokonalý.

Statečné srdce (1995)

Rodiče mou filmovou výchovu nezanedbávali a já pokračoval se vší důsledností. V kině jsem byl co chvíli a viděl všechno od Jurského parku, Forresta Gumpa a Skály, až po Titanic a Gladiátora. Ale Gibsonovo oscarová řežba mě v těch dvanácti letech sejmula jako máloco. Byl to takový ten pocit, že vidíte čirou instantní klasiku, film, který je hned při svém vzniku součástí žánrového kánonu. A přitom mu poctivě tluče srdce a řemeslo má na maximu.

Klub rváčů (1999)

Pamatuju si to, jak dneska. Z kina - co, z kina... byl to Bílý dům, který v rámci brněnského Febiofestu servíroval předpremiéru - jsem odcházel naboostovaný tou audiovizuální hostinou. Zároveň mi ale pořád nedocházelo, jak mě mohli Palahniuk s Fincherem tak snadno ojebat, a přesto mě tak silně zasáhnout, že jsem hned druhej den dostal chuť se mlátit mezi školními skříňkami (samozřejmě ne s razancí, jakou pozná tvářička Jareda Leta).

Matrix (1999)

Absolutní wow! V kině, v kině znova, v kině ještě jednou, v obchoďáku na prodávan televizi i na stokrát přehrané videokazetě jsem byl z Matrixu úplně v háji. Hlavně z akce ve vestibulu a na střeše. Bullet-time forever! Neskutečně kulervoucí zážitek... i klidně posté.

Americká krása (1999)

Bylo mi čerstvě osmnáct a najednou přišel film, který pro mě úplně trefně vystihoval absurditu řady konstelací na tomhle světě. Dneska mě už baví rafinovanější dramata, ale to, jak jsem byl perplex a okamžitě si Mendesův suverénní debut zařadil na první místo osobního žebříčku, nidky nezapomenu.

Jay a Tichej Bob vrací úder (2001)

Sice se zvýšenou hladinou THC v krvi, ale i přesto šokován rekordní mírou vysmátosti, kvůli níž jsem prvních dvanáct minut viděl většinu času rozmazaně, protože mi neustále tekly slzy. Od fuck songu až po Marka Hamilla to byla neskutečná komediální jízda, u které jsem nepochopil jen to, proč na ní přišlo tolik rodičů se svými malými ratolestmi. Asi věřili v tu opici na obrázcích.

Kladivo na čarodějnice (2002... nebo 1969?)

Intenzivní depka. Nevybavuju si český film, který by mi navodil tak nepříjemný, až fyzický zážitek. I když jsem ho viděl doma na rozhrkané televizi.

Matrix Revolutions (2003)

Dodnes zírám na epičnost dobývání Siónu. Ta opulentní podívaná mi motala hlavu, a když jsem si pak mohl užít epické, přitom tak osobní finále mezi Neem a stovkou Smithů, nepotřeboval jsem ani o špetičku víc. A brblajícím kolegům, většinou zkušenějším a starším, jsem podobně jako u Matrixu Reloaded vůbec nerozuměl.

Potomci lidí (2006)

Památná novinářská projekce, která rozdělila svět na ty, co uzřeli nový sci-fi opus, a ty, co... nemají vkus :) Ten Cuarónovský formalismus vtahoval s takovou silou, že se člověk skoro zadýchával.

Temný rytíř (2008)

Díky Adrianovi jsem mohl dorazit na slovenskou předpremiéru, předsunutou nějakých deset dní té české, a pozorovat jak po vlažném Batman začíná záhy roztávají všechny moje obavy - a podléhám perfektní podívané, která hravě překonává všechen hype ze zámoří. Tu neurotickou atmoséfru strachu, kterou Joker trpělivě vyvolává, jsem v sobě cítil ještě dlouhé hodiny.