Postřižiny (1980)

Asi nejvíce poetický příspěvek ze spolupráce Menzel/Hrabal. Takřka filmová poezie, jež zároveň tou nejlepší reklamou na dobré české pivo, skvělé nezdravé jídlo, krásnou krajinu a půvab kouzelné Magdy Vášáryové. To vše je tu pak korunované hereckým koncertem Jaromíra Hanzlíka, jenž si coby hooodně hlasitý a výstřední Pepin krade opravdu celý film. Hlavní hvězdou je tu ovšem stejně Menzel, jenž dokazuje, že s poetikou na plátně u nás uměl v 70. a 80. letech pracovat opravdu úctyhodným způsobem. A zároveň ji dokázal proměnit do správně líbivého diváckého retro hávu. (Spooner)

Slavnosti sněženek (1983)

Se šípkovou! Se zelím! Jiří Menzel vystihnul českou mentalitu hned několikrát, nikde ale nevytasil tak silnou poetiku jako ve Slavnostech sněženek. Čert vem tu kupu nesmrtelných scén a frků. Tady se cení hlavně neopakovatelná atmosféra, která člověka prostě nutí sednout do auta a ihned zamířit do Kerska. Další adaptace hrabalovské předlohy disponuje spoustou figurek - skvělí čeští herci a suverénní Menzelovo režijní vedení je ale zvládli nabýt životností, takže každá dialogová výměna je pošušňáním. Úžasná stálice televizních programů, která umí být pábitelsky zasněná i situačně-komediální.

Vesničko má středisková (1985)

Feel good podívaná o životě v jedné vesnici na sklonku socialismu, kdy lidi ještě neřešili politiku, ale zajímalo je, jak to vypadá s pivem na sedmém schodě a s kým bude jezdit Otík po žních. Možná nejpromakanější Svěrákův scénář, jenž umí střídat nálady s neskutečnou lehkostí, se dočkal kongeniálního Menzelova uchopení, které nemá slabých míst. Výsledkem je film, který umí být vtipný i dojemný, drsný i legrační a díky hromadě skvělých herců a zábavných hrdinů ho lze vidět naprosto kdykoliv. Je to nekonečná studnice hlášek a bonmotů, jež zlidověly, přitom mají stále svou hlubší podstatu. Nefalšované mistrovské dílo a esence kvalitní české komedie 80. let, po právu nominovaná na Oscara.

Konec starých časů (1989)

Jiří Menzel a Vladislav Vančura podruhé, tentokrát v podobě mnohem pohodovější, rozvernější, ale zároveň melancholické podívané. Příběh o tom, že grácii a dobré vychování si ani za sebevětší balík peněz prostě člověk nekoupí, pak táhne dopředu nejen Menzelova jistá režie, ale zejména bezchybný Josef Abrhám, jenž coby kníže Alexej okouzlí nejen většinu postav, ale zejména diváky. A zbytek obsazení v čele s Mariánem Labudou či Jaromírem Hanzlíkem mu samozřejmě zdatně sekunduje. Je pak trochu paradoxní, že Menzel se v tomto snímku neloučí jen se „starými časy“ před první republikou, ale vlastně tímto neprávem zapadlým kouskem uzavírá i své více jak dvě dekády trvající období, během něhož točil jednu klasiku za druhou. (Spooner)