Šarlatán patří bez debat mezi nejočekávanější české snímky roku a světová premiéra na festivalu Berlinale zvědavost ještě více zvedla. I když jsme si na premiéru museli kvůli pandemii nakonec počkat skoro o půl roku déle, už ve čtvrtek dorazí příběh léčitele Jana Mikoláška a očekávaný herecký koncert Ivana Trojana do kin. A my už vám můžeme říct, zda byste měli na nový film Agnieszky Holland taky vyrazit.

Jak to vidí Cival:

Byl jsem potěšen. Hodně poctivá „evropská koprodukce“, která působí rozhodně víc hollywoodsky než Havel, jenž tyhle ambice proklamoval. Agnieszka Holland přistupuje k látce s velkou intenzitou, její režijní vedení je hodně razantní, ale na mě to fungovalo velmi dobře. Jasně, je to film spíš pro moji maminku než pro mě, která se bude zlobit na nácky i komunisty a zabedněnost lidí a ocení sošné herecké výkony. 

Ale zároveň mě baví ambivalentnost celé látky. Hlavní hrdina je imponující, přestože se občas chová jako totální hajzl, gay linka je velmi působivá, i když si z ní můžou homofobové odnést, že tulící se pánové opravdu zabíjí tradiční rodinu, a celé vyprávění je sice konzervativně vystavěné, ale má mnoho nečekaných i originálních vyústění. Celkově tipuju nejlepší český hraný film tohoto roku – Šarlatán je produkčně i řemeslně nadstandardně vyspělá podívaná, s fantastickou kamerou mého věčného oblíbence Martina Štrby. Tak snad ji někdo uvidí. 

Jak to vidí Rimsy:

Šarlatán je na povrchu funkční a řemeslně standardní životopis, který postupem času začne vystrkovat růžky v podobě určité nepochopitelnosti hlavního hrdiny. Zatímco zpočátku se Mikolášek v podání Ivana Trojana zdá jako trochu odměřený, leč v jádru rozhodně ušlechtilý léčitel, flashbacky do mládí postupně ukazují těžko uchopitelnou vnitřní temnotu, která až do konce nepřestane být divácky lákavá. Menší prostor dostává Josef Trojan jako mladá Mikoláškova reinkarnace a volba otce i syna se jeví nejen jako povedený marketingový tahák, nýbrž i jako velmi rozumná castingová volba.

Formálně se Agnieszka Holland drží spíše při zemi, nechává vyniknout kvalitní herce (za zmínku stojí i slovenský asistent v podání Juraje Loje) i nosná témata homosexuality, talentu versus šarlatánství či hledání pravdy v dobách, které jí nepřejí. Podobně jako nedávnému Havlovi lze vytknout přílišnou čistotu, uhlazenost, uspořádanost; pár scén se přesto dokáže zarýt pod kůži. V součtu Šarlatán není dokonalý, ale těžko bude mezi nejlepšími českými filmy tohoto roku hledat sobě rovného.

Jak to vidí Spooner:

Na film, v němž se snad polovinu stopáže koukají postavy do moči, jsem až překvapivě spokojen. Vlastně jsem spokojen docela dost. Snímky Agnieszky Holland sice občas bývají ošidnou sázkou do loterie, polská režisérka ovšem po Hořícím keři opět potvrzuje, že česká půda a tuzemské neveselé příběhy jí hodně sednou. Její Šarlatán je natočen prakticky bez zaváhání, naprosto jistou rukou, a po řemeslné, vizuální a výpravné stránce se film řadí mezi tuzemskou špičku. Nejvíce silná je však novinka v osobním boji a zejména rozporu Jana Mikoláška. 

Jeho rozpolcenost, kdy chce plnit své životní poslaní a za všech okolností či režimů zachraňovat pacienty, ale zároveň je v osobní rovině občas solidní parchant, je zde napsána a zobrazena opravdu skvěle a je jedním z hnacích motorů celého snímku. A divák nebude mnohdy vědět, zda mu má fandit, nebo ho spíš nenávidět. Čemuž samozřejmě pomáhá také bez překvapení bezchybný Ivan Trojan, ale i zbytek obsazení. Zejména pro mě prakticky neznámý Juraj Loj byl pro mě hodně sympatickým zjevením. V některých pasážích, zejména v závěrečné třetině, se sice mohlo přidat na tempu a ubrat malinko na chladnosti, jinak je však Šarlatán sebevědomým dílem, které se rozhodně neztratí ani (minimálně) v evropské konkurenci.

Recenzi očekávejte v nejbližších dnech.