Anděl pomsty, 1981
Tarantino má rád silné ženské hrdinky, násilí a příběhy o pomstě. A všechno tohle je i v thrilleru Anděl pomsty, který natočil kultovní Abel Ferrara, který se s tím ve svých filmech nikdy moc nemazal. Anděl pomsty se točí okolo němé a stydlivé švadleny jménem Thana, kterou během jednoho jediného dne dvakrát znásilní a ona se rozhodne pomstít. Všechny muže teď považuje za hrozbu a vyráží do ulic se svou pětačtyřicítkou, aby vyrovnala účty. 

Ferrara se ve svém filmu inspiroval Taxikářem, ale i dalšími filmy Martina Scorseseho a také Stanleyho Kubricka nebo dokonce Woodyho Allena. Tarantino pak jeho revenge flick využil hlavně u Auta zabiják. 

Pohraniční pásmo, 2000
Quentin Tarantino má rád asijskou kinematografii, to asi není pro nikoho žádné překvapení, první Kill Bill je toho jasným důkazem. Není to však jen fanda japonských samurajských řezničin a hongkongských mlátiček, ale i korejských dramat. Děj se odehrává na hranici mezi Jižní a Severní Koreou, kde došlo k přestřelce a incident by mohl přerůst ve větší a hodně nepříjemný konflikt. Na místo tak musí přijet mezinárodní tým vyšetřovatelů, jehož úkolem je zjistit, co se doopravdy stalo. 

Tarantino film v roce 2009 zařadil do své TOP 20 nejlepších filmů od roku 1992, kdy začala jeho filmařská kariéra. A má dobrý vkus, Pohraniční pásmo totiž natočil Chan-wook Park, který se později zapsal do dějin Oldboyem a filmy jako Nebohá paní pomsta nebo Komorná. 

Přepadení vlaku z Pelhamu, 1974
U nás je možná známější remake od Tonyho Scotta s Denzelem Washingtonem a Johnem Travoltou, originál je ale přeci jen o kus lepší. Robert Shaw a jeho gang se zmocní vozu newyorského metra, žádají milion dolarů a jsou připraveni na všechno. Pokud peníze nedostanou do hodiny, každých pět minut popraví jednoho z cestujících. Vyjednávat s nimi musí Walter Mathau, ale situace je o to horší, že on sám má trochu máslo na hlavě a ne úplně čisté svědomí. Hra nervů začíná. 

Strhující, přestože velmi realistický thriller dnes patří ve svém žánru mezi klasiku a Tarantino ho má evidentně v oblibě už hodně dlouho. Gang únosců tu totiž  nepoužívá jména, ale oslovují se Pan Modrý, Pan Zelený, Pan Šedý nebo Pan Hnědý. Podobně jako Tarantinovi hrdinové v jeho Gaunerech. 

Přízraky noci, 1945
Britská hororová klasika je jednou z prvních hororových antologií. Točí se okolo architekta, který zjistí, že noční můra, o níž se mu zdá, se proměnila v realitu a on musí vymyslet, jak zabránit strašlivému konci, který se blíží. Ale ještě před tím si musí vyslechnout bizarní příběhy svých hostů, které se všechny nějakým bizarním způsobem týkají nadpřirozených jevů. A ne vždycky končí dobře. 

Na Přízracích noci pracovali čtyři režiséři a vedle ústředního příběhu o hostech vyprávějících děsivé příběhy je tu pět povídek. Tou nejslavnější se stala The Ventriloquist´s Dummy, jejímž hrdinou je břichomluvec, který kvůli své loutce přijde o rozum. Přízraky noci jsou pak perfektní ukázkou toho, jak dobře může fungovat spojení děsu a hrůzy s humorem. I když někdy trošku bizarním. 

Pták s křišťálovým peřím: Přízrak teroru, 1970
Sam Dalmas je americký novinář, který žije v Římě. Jednoho dne se stane svědkem bizarní scény a vidí, jak se kdosi za skleněnými dveřmi galerie pokusí zavraždit mladou ženu. Sám zasáhnout nemůže, ale vraha viděl. Alespoň částečně, při výslechu si však nevzpomíná na detaily a pochopí, že policie případu žádnou velkou důležitost nepřikládá, a tak začne pátrat sám. 

Pták s křišťálovým peřím je jeden z nejslavnějších filmů hororového subžánru giallo, který stojí na krvavosti, originální práci s hudbou a velmi výrazně stylizovaných záběrech. Šlo o debut klasika žánru Daria Argenta, kterému Tarantino skládá poctu poměrně často. Konkrétně tomuhle filmu se věnuje v Autu zabiják, v němž je velmi podobná scéna s focením a dokonce i stejná hudba.