Clerks (1994)

Výjimečný debut, který dodnes inspiruje (budoucí) filmaře celého světa. Vlastními silami zafinancovaný, od srdíčka točený a skrz naskrz kultovní snímek přivedl Smithe do velkého filmového světa. Přitom jde o stroze koncipovanou černobílou konverzačku o dvou kámoších za pultem, kteří se během jednoho dlouhého dne snaží nezvencnout. Výsledkem je série divokých historek, bizarních zákazníků a hlavně více či méně ulítlých konverzací o popkultuře, holkách i kamarádství zabaleného do nekonečného fuckování. A dokonale funguje.

Držkatý Randall a Dante, co tam onoho dne neměl bejt, se stali ikonami nejen amerického nezávislého filmu. Ukázali totiž, že i dlouhé a nízkorozpočtově pojaté diskuze o Čelistech, Star Wars a dlouhé řadě vykouřených pér můžou dojímat i rozesmát k slzám. Tady se zrodila esence Smithova stylu, lovící vtipy a hlášky z kamarádského pábení v New Jersey – tady ještě v maximálně autentickém podání. Clerks jsou pomalou a nepoddajnou, ale o to upřímnější a působivější motivací pro všechny filmové nadšence, kteří můžou věřit, že někdy prostě stačí vzít kameru a pár kámošů a začít psát velkou hollywoodskou story. (Cival)

Flákači (1995)

Smithův druhý film přinesl zklamání – ale jen ve své době. Po festivalovém úspěchu Clerks a pasování Smithe na nového indie hrdinu se (zejména odborná) veřejnost nechtěla spokojit s Clerks upgradnutými na verzi 2.0 – s mladými muži, co vylezli zpoza pultu a opanovali obchoďák. Akorát v barvě, s hvězdnějším obsazením (Brenda!) a tak velkorysým podáním, že se mohl Tichej Bob i batmanovsky prolítnout a zkoušet triky Jediů.

Jenže ono to stačí. A bohatě. Flákači jsou parádní konverzační oddychovkou se špetkou romantiky, v níž se naplno rozjelo komediální dynamo Jasona Lee. Hlášek je víc než v celých dějinách slovenské kinematografie dohromady, chytré running jokey prokládá dojemné cameo Stana Lee a vtipná kaše nevystydne a nedochází ani ke konci vydatné stopáže. Smith se tu stal spolehlivým komediografem, který si drží rukopis, a přesto dokáže servírovat žánrové klasiky. Trochu přisprostlé a pokleslé, ale nestárnoucí. (Cival)

Hledám Amy (1997)

Hollywood je v současnosti velmi vstřícný k LGBT filmům (tedy pokud to nejsou rodinné věci nebo blockbustery), v devadesátých letech ale byla situace trochu jiná. Romantická dramata se držela vzorce heterosexuální holka + heterosexuální kluk, jen aby přišel Smith, který pro svého bratra natočil mnohem složitější podívanou. Ani v Hledám Amy samozřejmě nechybí komiksy nebo monology o Star Wars („Darth Vader byl nejčernější frajer v galaxii, a oni z něj udělali bělocha!“). Příběh zabouchnutého komiksového tvůrce, z jehož dívky snů se vyklube bisexuálka, je však mnohem hlubší než Clerks a Flákači.

Smith tu poprvé ukázal, že kromě humoru a životních pravd zvládá i složitější příběh a nefalšované emoce. Navíc se jedná o velký upgrade i po herecké stránce (Ben Affleck nemá moc lepších rolí) a vůbec o film, po němž začali „týpka z večerky“ brát vážně i lidé, jejichž životy se netočí kolem stormtrooperů a kreslených sešitů. Po Hledám Amy byl zkrátka Smith na vrcholu kariéry, a je trochu škoda, že se k její poetice už nikdy pořádně nevrátil (asi nejblíž k ní má Táta na plný úvazek). Pořád totiž jde o malý unikát, který dnes umí strhnout stejně jako před dvěma dekádami. (KarelR)