Za zvuků hudby (1965), r. Robert Wise

Julie Andrews dostala od Jacka Warnera košem při castingu na Elizu Doolitle, ale v muzikálu nominovaném na 10 Oscarů to už vyšlo a skoro okamžitě se z ní stala hvězda. Za zvuků hudby rozehrává příběh jeptišky, která se vypraví dělat guvernantku do rodiny ovdovělého kapitána, jenž si neví rady se svými sedmi zlobivými dětmi. Byť se za alpskými humny chystá válka, chůva Marie hraná Julií vsadí vše na svůj pozitivní přístup k životu a nejenom svým krásným zpěvem velmi rychle vyhraje srdce dětí. Ještě aby ne, když společně strávené chvíle děcek a jeptišky nejsou protkané výukou latiny a dalších zbytečných předmětů. Místo toho vezme Marie děti do přírody a naučí je třeba tuhle pecku.

Skoro tři hodiny dlouhý muzikál není jednohubka vršící za sebe jedno pohodové hudební číslo za druhým. Těch je tu sice požehnaně, ale režírující Robert Wise (mrkněte do jeho filmografie, pán má na svědomí plno pecek) se nebojí zahrát na dramatickou notu a na muzikál je tu docela dost zvratů a smutných chvilek. Dovolím si jenom jednu krátkou kacířskou myšlenku – kdyby to celé bylo o 20 minut kratší, zase tak moc by se nestalo. Na závěr zmíním povedenou oscarovou poctu Lady Gaga. Při záběru na ve stoje tleskajícího Bradleyho Coopera vám dojde, kde ho dost možná poprvé napadlo obsadit Lady do svého režijního debutu Zrodila se hvězda. (TedGeorge)

Jesus Christ Superstar (1973), r. Norman Jewison

Ještě před premiérou na Broadwayi vyšel Jesus Christ Superstar jako koncepční album, poměrně rychle pak následoval i hraný film. Režisér Norman Jewison sice chtěl obsadit Iana Gillana, který part Ježíše zpíval na desce, ten ale místo filmování raději dal přednost koncertování s tehdy skvěle rozjetými Deep Purple. Hlavní roli si tedy zahrál Ted Neeley, jenž jako Ježíš alternoval v broadwayském představení, odkud film převzal i řadu dalších herců. Příběh posledních sedmi dní Ježíše Krista je rámován skupinkou umělců, kteří přijeli do izraelské pouště sehrát pašijové hry, hned po úvodu ale splývají se svými rolemi. Se záměrnými anachronismy nejen v rekvizitách však film pracuje i dále.

Muzikál prohlubuje vztahy mezi hlavními postavami, hlavně u Ježíše, Jidáše a Máří Magdalény, navíc své postavy velmi sympaticky polidšťuje. Jak nečernobílého a vnitřně rozervaného Jidáše, tak i Ježíše v jeho velikášství i pochybách. Ve vynikající hudbě Andrew Lloyd Webbera dravé orchestrální aranže doplňuje prominentní elektrická kytara, ve vokálech se zase objevují ječáky jako ze sedmdesátkového hardrocku. Jesus Christ Superstar byl z různých stran označen jako svatokrádež i náboženská propaganda, není ale ani jedním, je zkrátka skvěle napsaným a složeným muzikálem se svěžím pohledem na Kristův příběh. (Sam.Vimes)

All That Jazz (1979), r. Bob Fosse

Klasika All That Jazz není čistokrevným muzikálem. Je zejména existenciálním dramatem hlavního hrdiny, sondou do zákulisí Broadwaye a osobní zpovědí režiséra snímku, muzikálového a tanečního génia Bobba Fosseho, jenž si tímto snímkem v podstatě předčasně natočil i svůj vlastní epitaf. All That Jazz je silným a vtahujícím pohledem pod kůži postavy, která své práci, největší vášni a divokému životnímu stylu obětuje v podstatě všechno. A čím dál více kvůli tomu flirtuje se smrtí. Mnohdy je to pak zážitek skutečně vyčerpávající a Roy Scheider zde navíc podává svůj životní herecký výkon. All That Jazz je komplexním kouskem, muzikál je však jeho neoddělitelnou součástí, a to zejména v poslední třetině. A zde se nejvíce ukáže Fosseho geniálnost z hlediska choreografie a práce s hudbou. Závěrečná rozlučková píseň je pak tou nejvíce úchvatnou a emocionální tečkou, jakou mohl tento legendární snímek nabídnout. Tak pokud jste tuto pecku odkládali tak dlouho jako moje maličkost, už byste ji také měli dohnat. (Spooner)

Moulin Rouge (2001), r. Baz Luhrman

Nevím, co bych chválil dřív, ale pokusím se toho zmínit co nejvíc. Moulin Rouge je muzikálový zázrak, ve kterém se Bazi Luhrmanovi před dvaceti lety podařilo nemožné (dodnes nepochopím, že se mu to celé nerozsypalo pod rukama) a nepřipraveným divákům nabídnul opojnou jízdu kombinující zbrusu nová hudební čísla jako Come What May s klasikami v novém hávu, ze kterých jistě nejenom pro mě vybočuje úžasný Your Song. Jako kdyby však Luhrmanovi nestačilo, že tak úžasně uchopil klasiky z ranku již zmiňovaného Your Song, Like a Virgin, Roxanne, nebo The Show Must Go On. On toho měl na jazyku tolik, že se ve správnou chvíli vytasil s mixem Elephant Love Medley a světe div se – nejedná se o machrování, každý song slouží příběhu a samotné texty písniček najednou dostávají úplně nový rozměr.

Jenomže k čemu by to všechno Luhrmanovi bylo, kdyby neměl Ewana a Nicole. Ti dva jsou jako Christian a Satine naprosto boží a jejich tragická láska rve koule snad ještě víc, než dechberoucí hudební aranžmá. Mohl bych ještě zmínit choreografii, kameru, střih, scénografii… Ale proč opakovat to, co už bylo všude řečeno hned po premiéře. Moulin Rouge je pro mě nejenom nejoblíbenější muzikál, ale dost možná i nejoblíbenější film vůbec. Při psaní textu znovu poslouchám soundtrack a strašně moc závidím všem, kteří se v pondělí dostanou do Aera. Na velkém plátně se správně naladěnými lidmi to bude zážitek na celý život, o který mě bohužel asi připraví pracovní povinnosti. Večer to obrečím. (TedGeorge)

La La Land (2016), r. Damian Chazelle

Je mi jasné, že tato volba vyvolá možná malinko rozporuplné reakce a někteří se budou nad jeho zařazením ošívat. Před pár lety totiž ne všichni dokázali La La Land patřičně ocenit. No, jejich smůla. Damian Chazelle, který všechny dokázal totálně odrovnat už svým debutem Whiplash, totiž zvládnul natočit naprosto vypiplanou poctu starým muzikálům, která je dokonale retro, ale zároveň je vlastně svým způsobem i takovým menším anti-muzikálem.

Chazelle si totiž s žánrem, ale i s divákem, podvratně hraje a za těmi všemi skvělými písničkami, bezkonkurenční choreografií a parádními nápady rozehrává honbu za snem ústřední dvojice. A zejména jejich velmi silnou a realistickou romanci, jež diváka v závěrečné třetině dokonale uzemní a režisér zde z postav, herců i vás vyždíme naprosté maximum. Ostatně ještě teď ve mně vzpomínání na samotný závěr vyvolává hodně silné emoce a hned mám chuť si tuto pecku pustit. To vše v naprosto dokonalém řemeslném kabátku, s nádhernou kamerou a prostě vším, co k tomuto žánru patří. Zkrátka, La La Land zde rozhodně má své místo. (Spooner)