Snílci, r. Bernardo Bertolucci, 2003
Film, který udělal Evu Green. A doslova i chlapce vedle ní a nejspíš i celou řadu diváků. Smyslné retro Bernarda Bertolucciho, předposlední film velikána, jenž držel Oscara za Posledního císaře a natočil i Svůdnou krásu, Poslední tango v Paříži nebo Konformistu, instantně obnažil talent tehdy dvaadvacetileté francouzské krásky. Geny po mamince (a taky slavné herečce Marlène Jobert) se nezapřely. 

Lascivně požitkářský návrat do divokého roku 1968 završuje Bertolucciho fascinaci francouzskou metropolí (a její architekturou, bonvivánskou smetánkou i kinematografií, zejména Novou vlnou) provokativním snímkem o divokém milostném soužití tří mladých lidí - v kterémžto bohémském trojúhelníku plní Eva Green roli svůdné bohyně, z níž krása, šarm i sex-appeal sálá stejně jako naprostá herecká suverenita. Film, který moc nezestárl a furt vás zvládne opít svojí atmosférou. (Cival)

Království nebeské, r. Ridley Scott, 2005
Už 144 minut dlouhá kinoverze bylo žrádlo, které si nejenom od Civala, Kocoura a Shushiky v roce 2005 vysloužilo ocenění film roku. I já se tenkrát v kině opájel odvážnou a nadčasovou vizí Ridleyho Scotta vyprávějícího v historickém eposu o tom, že největší hrdinové se umí boji vyhnout a mír je občas to největší vítězství. Většina diváků (v kinech to byl propadák) a kritiků (průměrné hodnocení 5,5/10 na Rottenech nikdy nepochopím) s redakcí MovieZone a hrstkou jejích uživatelů tenkrát nesouhlasila a já pevně doufám, že se to změnilo s bezchybným Director´s cutem. Pánové prstenů, Blade Runner, Propast a další prominou, ale právě těch 192 minut Království nebeského je pro mne tou nejoblíbenější režisérskou verzí vůbec a jedním hlavních z důvodů je Eva Green.

Její Sibylla očarovala svými penetrujícími kukadly kováře Baliana už v kinoverzi, ale právě extra nášup v prodloužené verzi z ní udělal jednu z nejzajímavějších postav velkolepého bijáku. Přibyla totiž zbrusu nová linka s jejím synem, který svým nárokem na jeruzalemský trůn ohrožuje jejího bídáckého manžela/sadistu Guye z Lusignanu. Nemluvě o prodloužených scénách z milostného tokání dvou nešťastníků na vyprahlém panství čerstvě pasovaného rytíře a sirotka. Ségra krále Baldwina je na těch čtyřech DVD naprosto neodolatelná a pokud nesouhlasíte, tak vám vřele doporučuji se (třeba už o víkendu) podívat na majstrštyk Ridleyho Scotta v rozšířené verzi znovu. Být na místě Baliana, respektive Orlanda Blooma, tak dám Richardovi Lvímu Srdci také košem. (TedGeorge)

Casino Royale, r. Martin Campbell, 2006
Jaká je vaše nejoblíbenější bondovka s Danielem Craigem? U mě vede právě Casino jenom těsně následované Skyfallem a něco mi říká, že ani napjatě očekávaná (a snad ještě pořád podzimní) premiéra poslední craigovky Není čas zemřít na tom nic nezmění. Přitom jsem se kdysi před premiérou Casina jako valná většina diváků ošíval, protože nový herecký představitel Bonda mi přišel jako nezajímavý blonďák a velký castingový omyl Barbary Broccoli. Ani první pražské černobílé scény na tom pocitu nic nezměnily a bondovka si mě po dvou parádních akčních scénách naplno získala až ve vlaku na cestě do Karlových-… do Černé hory. K Bondovi si tam totiž přisedla žena zodpovědná za investované miliony z kapsy MI6 a z doposud suverénního a arogantního agenta 007 udělala přehnaně sebevědomého jedináčka a šovinistu vnímajícího ženy jako postradatelné dobrodružství na jednu noc. Divákům byl právě zde poprvé představen chybující sympaťák, jehož „perfektně tvarovaný zadek“ a hodinky Omega (neplést s Rolexkami) neoslní na první dobrou úplně každou ženu.

Když teď nad Casinem Royale znovu přemýšlím, tak moje nejoblíbenější scény jsou vlastně všechny s Evou. Jasně, akce pod taktovkou režírujícího Campbella ruluje a je nezapomenutelná, ale vzpomeňte se mnou na intimní scénu ve sprše, kde se poprvé rozezní úžasný hudební motiv Davida Arnolda. Vzpomeňte na tajemný úsměv herečky při vjezdu do Benátek. Vážně vás nechal její srdcervoucí podvodní skon (neomlouvám se za spoiler, už je to skoro 15 let) chladnými? Rytíř Balian kvůli Sibylle seknul s křížovými výpravami, James Bond kvůli Miss Lyndové se službou a já bych kvůli ní klidně ukradnul korunovační klenoty z Karlštejna. Vesper v podání Evy byla opravdu hvězda a dost možná nejzajímavější „bondgirl“ za poslední dekády. (TedGeorge)

Perfect Sense, r. David Mackenzie, 2011
David Mackenzie nepatří mezi nejznámější režiséry, ale fajnšmekři dobře vědí, že umí. Ne nadarmo byl dlouho skloňován jako jeden z hlavních kandidátů na režii bondovky Není čas zemřít. Rejža zodpovědný za takové pecky jako Hell or High Water (alias Za každou cenu) nebo Krále psance se blýsknul i méně známým a velmi civilním pohledem na apokalypsu známým jako Perfect Sense. V něm sledujeme záhadnou nákazu, která postupně všechny lidi na světě připravuje o smysly. Což o to, bez čichu se ještě dá přežít a s nesprávným spolubydlícím je to dokonce výhoda. Bez sluchu a zraku je to však horší a právě na začátku zoufalého světového konce se do sebe zamiluje jeden kuchař a jedna epidemioložka. Kuchaře hraje Ewan McGregor a epidemioložku Eva Green.

Přiznám se, že ze začátku mi trochu vadil fakt, že režisér rezignoval na nějaký globálnější pohled na právě probíhající apokalypsu. Nemluvě o absenci vysvětlení velmi zajímavé premisy se ztrátou všech smyslů. Ale už po půl hodině jsem se nechal unášet kulervoucí romantickou linkou, těm dvěma jsem visel na rtech a „užíval“ si jejich tragickou lásku. Ewan McGregor šel už v MacKenzieho prvotině Adamovo tajemství až na dřeň, Eva Green zažila snad ještě odvážnější herecký křest ohněm v Bertolucciho Snílcích, a možná i proto Perfect Sense funguje jako neuvěřitelně uvěřitelné citové obnažení dvou veskrze normálních lidí, kteří se do sebe zamilovali příliš pozdě. Pokud toužíte po romantice na krásný večer při svíčkách, tak jděte o dům dál. Ale pokud hledáte unikátní a nezapomenutelnou love story se znovu fantastickou francouzskou herečkou, právě jste našli výborný film. (TedGeorge)