S vážnou tváří
Nebudeme tu tvrdit, že před X-Meny byly jen špatné comicsovky, protože to je nesmysl. Blade, Burtonův Batman a Donnerův Superman ukázali, že superhrdinům stříbrné plátno sluší. Většina comicsových filmů ovšem spoléhala na comicsovou estetiku, přepálenost postav a jednoduchý děj. X-Meni však vyrazili úplně opačným směrem. Ačkoliv film původně neměl tyhle ambice, scenáristé se s vymýšlením příběhu trápili tak dlouho, až musel přijít comicsový scenárista Chris Claremont, který jim sepsal, co je na X-Menech zajímavé a odlišné od konkurenčních superhrdinů a proč by bylo dobré právě na téhle odlišnosti stavět. O pár dní později dostal film zelenou. 

Režiséra Bryana Singera, jenž měl v té době za sebou oscarové Obvyklé podezřelé, původně studio lákala proto, že měl zkušenosti s týmovkami. Jeho samotného ale zajímala právě x-menovská témata a možnost pojmout comicsovou akční sci-fi jako film plný metafor a témat odkazující k naší společnosti. Mutanti jsou vyhnanci, které nedovedou mnohdy přijmout ani jejich nejbližší a vyčíst z X-Menů a jejich dialogů, kde zrovna odkazují k hluboce zakořeněnému rasismu nebo homofobii, nebylo vůbec těžké. (Mr. Hlad)

Herecká elita
Tahle dospělost a nejednoznačnost nakonec Singerovi pomohla zlákat k X-Menům i herce, které by asi fandové nečekali. Tvůrci namíchali tým z talentovaných nováčků a shakespearovských veteránů. Nedorazila sice žádná herecká hvězda, režisér se tu ovšem evidentně pokoušel dát stejný prostor akci i dialogům a svým hrdinům i záporákům. Magneto tu není klasický zloduch toužící zničit nebo ovládnout lidstvo. Respektive chce, ale věří, že z dobrých důvodů, protože jako malý přežil holokaust a ví, co lidé dovedou a nemá k nim důvěru. Profesor Xavier zase nad lidmi, jakkoliv často tupými a primitivně uvažujícími, nezlomil hůl. 

Ve výsledku tu pak nemáme jednorozměrného klaďáka v kolečkovém křesle a zloducha, co by nejradši lidstvo vyvraždil proto, že je zloduch. Patrick Stewart a Ian McKellen by asi jen tak nekývli na jednoduchou a pitomou roli. Jeden z nich tu sice hrál telepata a druhý dovedl ovládat kovy, ale víc než samotná akce tu jsou působivé momenty, kdy si ti dva prostě jen povídají a člověk rozumí argumentům obou stran. Bývalí přátelé, kteří teď stojí proti sobě, se tu opravdu stávají až shakespearovsky tragickými postavami. Stewart s McKellenem tu předvedli, že i v comicsovkách si mohou velcí herci najít dost prostoru na to, aby předvedli důstojné výkony. A že se jich nemusí bát. (Mr. Hlad)

Hlavně bez barviček
X-Meni vsadili na vážná témata a zlákali před kamery velké herecké osobnosti. Jenže to by všechno bylo k ničemu, kdyby po plátně pobíhal Wolverine ve žlutém kostýmu a vypadal jako naštvaná hláškující vosa. Fandové comicsů sice nad změnami v designu kostýmů dost ohrnovali nos, ale X-Meni nechtěli cílit jen na ně. Měli v plánu dostat do kin hlavně ty ostatní diváky, pro které by pastelové barvičky mohly být problém (a nejspíš by i byly). Wolverine a Cyclops si z toho dělají před odletem na závěrečnou akci trošku legraci, zpětně je však nutné říct, že šlo o sakra dobré rozhodnutí. 

Stačí se podívat na starší comicsovky a je vidět, kam podobné věci mohou vést a že design může být hodně ošemetná věc. Z bradavek na batmanovském kostýmu George Clooneyho v Batman a Robin si bude svět utahovat nejspíš navždycky a devadesátkoví hrdinové jako Fantom by nejspíš taky rádi vyměnili krejčího. Designová střídmost může možná naznačovat neúctu k předloze, ale upřímně - díky bohu za ni. Prodat s vážným výrazem film o týmu hrdinných mutantů a obléct nejslavnějšího z nich do svítivě žluté, to by fakt smrdělo průšvihem. Ne každá comicsovka musí být realistická a držet se zkrátka, ovšem ne každá musí svítit jako Green Lantern. Buďme rádi, že X-Meni byli v tomhle směru opatrní. Kdyby nebyli, možná by neuspěli. (Mr. Hlad)