Nespoutaný Django, 2012, r. Quentin Tarantino

Ještěže toho Quentina máme. Ukažte mi jiného současného režiséra, který by si vydupal možnost natočit za 100 milionů babek (doposud nejvyšší rozpočet tarantinovky) více než dvou a půl hodinový western o otrokovi, který se spřátelí s ukecaným lovcem odměn / zubařem. Nemluvě o tom, že z potenciálně největšího lákadla filmu, hvězdného Leonarda DiCapria, udělá nechutného otrokáře, který je vlastně vedlejší postava a vyskytuje se až v druhé polovině filmu. Režisér se tentokrát vyvaroval svého (do té doby klasického) přeskakování v kapitolách a my sledujeme chronologicky vyprávěnou cestu Djanga za záchranou jeho milované Hildy. Ne že bychom se snad nedočkali nějakého flashbacku, ale příběh není vůbec roztříštěný a přes bujnou stopáž uhání ke svému cíli, aniž by diváka třeba jenom minutu nudil.

Sám teď nevím, co bych chválil dřív. Kameru, která ruluje při zabírání dechberoucích exteriérů nebo krvavých přestřelek? Soundtrack, jenž poslouchám dodnes? Chemii mezi Jamie Foxxem a Christopherem Waltzem? Správně přepálené finále s nezapomenutelnou přestřelkou? Nebo snad fakt, že legendární magor z videopůjčovny dokáže být vtipný jako snad nikdy a třeba rendezvous s Ku-Klux-Klanem, ve kterém pitomé vlastence s maskou vyškolí přistěhovalec z Německa se nikdy neomrzí. Film se svého času nedočkal jenom pochval, ale i kritiky z úst věčně naštvaného Spika Lee a bojovníků za politickou korektnost, kterým vadilo nepřístojné použití ošklivého slovíčka začínajícího na „n“. S kritikou nesouhlasím, protože Tarantino podle mě ve svém stylizovaném a podvratném spaghetti westernu řekl o otroctví víc než stejný rok Spielberg v trochu přechváleném Lincolnovi. (TedGeorge)

Fruitvale, 2013, r. Ryan Coogler

Zatímco v předchozích filmech staršího data se téma rasismu buď jen naťuklo, nebo se řešilo na vznešené půdě soudu, moderní filmy a především filmaři volí tak trochu jiný přístup. Příkladem budiž režisér Black Panthera Ryan Coogler, jenž v roce 2013 debutoval snímkem podle skutečných událostí Fruitvale Station, za který na Sundance festivalu sklidil obří aplaus a vyhrál kupu cen. Ukázal totiž bezprostředně to, co se ve Spojených státech už dlouho řeší - ničím nevyprovokovanou policejní brutalitu.

Michael B. Jordan ve filmu hraje mladého otce od rodiny, kterému se z nejrůznějších důvodů nedaří v životě prorazit. Jenže je konec roku a on si společně se svojí ženou a několika přáteli chce pořádně užít Silvestra, rozhodne se tak vyrazit vlakem do města omrknout ohňostroj. Jenže situace se rázem vyhrotí, když ve vlaku narazí na jednoho starého známého a dojde mezi nimi k potyčce. Na místě tak zasahuje policie a do té doby celkem klidné dějství se okamžitě zvrhne v takřka nesnesitelně frustrující podívanou, ve které veškerá racionalita ustupuje stranou nenávisti, strachu, a všem dalším pocitům, které nás lidi nutí jednat zkratkovitě a dost často špatně. Fruitvale není ten typ filmu, na který budete před kamarády pět ódy. Realita, jakou zobrazuje, se vám ale bezpečně zaryje pod kůži a troufám si říct, že jestli se na něj podíváte, nejspíš už na něj nikdy nezapomenete. (do_Od)

Uteč, 2017, r. Jordan Peele

Jordan Peele svou režijní prvotinou ukázal, že není jen méně výstřední polovinou dua Key & Peele. S žánrovým mišmašem Uteč dokázal balancovat na hraně hororu, mysteriózního thrilleru i sociální satiry a co snadno mohlo skončit jako nepochopitelné a rozhárané béčko, zvládnul Peele ukočírovat způsobem, že si z díla každá divácká skupina odnesla, co potřebovala. Filmařsky originální formou trefil Peele rasové téma, které před třemi lety hýbalo Amerikou – a co si budeme povídat, dnes jí hýbe ještě víc. Odsoudit Uteč jako ideologicky poplatnou jednohubku pro určité rádoby uvědomělé skupiny by však bylo chybou.

Peele z pozice scenáristy i režiséra nechává Daniela Kaluuyu v hlavní roli pořádně tápat a divákovi předkládá nepříjemný pocit neustálého ohrožení – je to však oprávněné? Mysteriózní příběhová linka je především rámcem k představení toho, jak se velká část afroamerické menšiny v současnosti cítí; to se Peelovi podařilo vystihnout skutečně mistrovsky. Jeho další film My následně ukázal, jak snadno se lze v touze po všeříkající společenské alegorii zamotat a o to více je třeba si mnohem sevřenějšího debutu cenit. (Rimsy)

Černobílá spravedlnost, 2017, r. Kathryn Bigelow

Za mě asi nejnáročnější z filmů uvedených v téhle topce. Náročný na sledování, na chápání souvislostí, na vstřebání toho, jaké hrůzy se v něm dějou. Asi nejschopnější režisérka současnosti Kathryn Bigelow se v Černobílé spravedlnosti soustředila na rasové nepokoje ve městě Detroit z roku 1967, kdy se masové protesty rychle proměnily v rabování a pouliční potyčky s policií, takže byla na místo vyslána armáda. A zatímco ve městě probíhal tenhle neřízený chaos, jeden policista se sklony k rasismu využil příležitosti, aby mohl brutálně terorizovat skupinu obyvatel žijicích v prostředí motelu Algiers.

Kromě pečlivé historické rekonstrukce je ale ve filmu kladen důraz i na jednotlivé postavy. V těch budete mít ze začátku zaručeně bordel, postav je tam opravdu požehnaně, jakmile se však v místě a lidech zorientujete, začne vás válcovat parník ošklivých událostí, které ne a ne skončit tak, jak byste si přáli. Je to smutné na pohled, poučné z hlediska historie, a zároveň je to pořád extrémně filmové, takže se ani na sekundu nebudete nudit. Navíc vás tu John Boyega přesvědčí, že ho do těch Star Wars opravdu neobsadili omylem. (do_Od)

BlacKkKlansman, 2018, r. Spike Lee

Konečně se dočkal. Tři roky poté, co mu Akademie dala dokonce i čestného Oscara, proměnil Spike Lee jednu ze tří nominací za zábavný žánrový mix BlacKkKlansman a stal se oficiálně oceněným scenáristou. Lee i tentokrát kázal podle učebnice afroamerické historie, ale na rozdíl od řady svých předchozích kusů se otevřel i širšímu publiku. Nabídl dosud největší roli Johnu Davidu Washingtonovi, a ten se s ní po boku Adama Drivera popasoval na jedničku. Tahle nesourodá, ale přitom ne prvoplánově kontrastní dvojka policistů se na začátku 70. let pokusila infiltrovat do Ku-klux-klanu a bizarním způsobem se jí to i podařilo.

Lee trefně zkombinoval charisma ústředních představitelů, situační komiku i svou schopnost vyhrotit zdánlivě obyčejné scény. Opět se navíc obrátil k historickému tématu, jež svou cílevědomou rétorikou přenáší do současnosti. Když je na konci filmu zmíněn děsivý útok v Charlottesville, který v době natáčení rezonoval americkou společností, může to na první pohled působit jako příhodná náhoda, již Lee využil pro větší aktuálnost snímku; jenže dění nejen posledního měsíce ukazuje, že rasové předsudky jsou tématem, jehož společenská důležitost se postupem času určitě nesnižuje. Což nám trefně připomínají právě takto přístupné historické exkurzy, jako je BlacKkKlansman. (Rimsy)