Jednej správně, 1989, r. Spike Lee

Oscara měl dostat Spike Lee už před třiceti lety, za svůj opus magnum. Tohle perfektní drama jako by vzniklo dnes - ten kolotoč frustrací a sporů postav různého etnického původu, který vyvrcholí ve výbuch násilí, je precizní studií problémů americké společnosti a nadčasově reflektuje to, proč se jednou za pár let plní (nejen) americké ulice. A proč se musí dikutovat o tom, že asi není správné, aby měl černoch větší šanci než běloch, že ho policista zastřelí, a proč protesty můžou skončit rabováním.

Mnohovrstevnatý scénář, který navzdory Spikeově zaťaté aktivistické pověsti nakládá na všechny strany (a sám režisér ztvárnil postavu poněkud svinskou), hlavně ale vystihuje globální problém v sevřené a úderné formě "jednoho posraně horkýho dne v jedný čtvrti u jedný pizzerie". Trefný scénář zhmotňuje leporelo barvitých postav v autentických kulisách parného New Yorku v tak suverénním stylu, že bych si dovolil tvrdit, že živější a lepší film o rasismu nevznikl. (Cival)

Čas zabíjet, 1996, r. Joel Schumacher

Příběhy z knih krále právnických thrillerů Johna Grishama se na jihu odehrávají poměrně často a rasismus se řeší v hned několika z nich. Filmová adaptace Času zabíjet je však rozhodně zajímavější než třeba podprůměrná Cela. Joel Schumacher, který natočil Batmana a Robina, ale vedle toho třeba i skvělý Volný pád nebo Telefonní budku, tu dostal za úkol odvyprávět příběh muže jménem Carl Lee Hailey. Jeho malou dceru znásilnili dva bílí burani a Lee se rozhodl nečekat na soud a vyrovnat účty sám. A zastřelil je. Pár let starý podobný případ skončil totiž propuštěním agresorů, takže kdo by věřil soudu? Teď před ním stojí Carl sám a je připravený nést následky, ovšem ne bez boje. Obhajovat ho bude vzdělaný běloch Jake Brigance, který do toho šel hlavně kvůli pozornosti médií. Brzy mu ovšem došlo, o co se ve skutečnosti hraje a rozhodl se za svého klienta rvát do posledního dechu. Je Lee vrah, nebo byla jeho pomsta oprávněná? Na tuhle otázku budou hledat odpověď nejenom v soudí síni, ale i v ulicích města, kde to vře už pěkných pár let. A teď tenhle natlakovaný kotel vybuchne.

Joel Schumacher se tu jako režisér vybičoval k jednomu ze svých nejlepších výkonů, ale samozřejmě v tom nebyl sám. Když máte před kamerou Matthew McConaugheyho, Sandru Bullock, Samuela L. Jacksona nebo Kevina Spaceyho, tak to filmařům práci trošku usnadní. Důležité ovšem je, že Čas zabíjet zvládá fungovat jak v rovině napínavého právnického dramatu, ale i jako příběh o společnosti. Hailey své oběti zastřelil, což je nepopiratelný fakt. Má se s ním však jednat jako s obyčejným vrahem? Ani žalobci, kteří ho chtějí dostat do vězení, tu nejsou ukazováni jako zloduši. Těmi jsou spíš mlčící i hlasití rasisté, kteří volají po krvi a pro něž se komplikovaný případ stává dalším důvodem k tomu, aby vyšly do ulic „srovnat ty negry do latě.“ A to, jak to celé dopadne se zoufalým otcem donuceným zabíjet, může ukázat, jak je na tom celá společnost. A ne každému se výsledek může líbit. (Mr. Hlad)

Kult hákového kříže, 1998, r. Tony Kaye

Když se řekne Kult hákového kříže, jako první se mi vybaví scéna, která se mi v pubertě zapsala tak nesmazatelně do hlavy, že už ji prostě nikdy nevymažu. Ano, mluvím samozřejmě o momentu osudné noci, kdy se nácek Derek Vinyard rozhodne vypořádat s černošskými gangstery a dojde k jednomu památnému setkání s obrubníkem. Brrr, mám husí kůži jen, co si na onu scénu zase vzpomenu.  Podobně by se pak dal shrnout celkový zážitek ze slavného snímku. Ano, dá se namítnout, že příběh nácka, jenž po zachránění života černošským spoluvězněm konečně k rozumu přišel, je svým způsobem malinko pohádkový. Jenže film nabízí těch skvěle zpracovaných témat a myšlenek samozřejmě daleko více. Včetně té, že svou temnou minulost zkrátka člověk nesmaže, ať se snaží sebevíc.

Celé je to pak natočené tak sugestivním, realistickým a znepokojivým způsobem, že musí znechutit rasismus snad úplně každému. K tomu si připočtěte démonického Edwarda Nortona v jedné ze svých nejpamátnějších rolí (v té době byl opravdu na svém hereckém vrcholu) a až nečekaně skvělého Edwarda Furlonga a máte tu opravdu pohlcující kousek po všech stránkách. A pořád mě mrzí, že Tony Kaye po této skvěle zrežírované kultovce úplně zapadnul. Žádné jiné audiovizuální dílo mě totiž v mých náctiletých letech nepřesvědčilo o zbytečnosti rasismu a tuposti nácků tolik, jako právě American History X. (Spooner)

Gran Torino, 2008, r. Clint Eastwood

Jeden z nejoblíbenějších a nejuniverzálnějších snímků Clinta Eastwooda, který svou nostalgickou oldschool atmosférou a proměnou bručouna Walta Kowalského dokázal obměkčit srdce všech diváckých generací, je prostě pecka, která se nikdy neokouká. Za tím vděčným diváckým vyprávěním a další Clintovou specifickou rolí se ovšem schovává film, jenž toho o rasismu říká víc, než byste zprvu tušili. S příběhem o zaprděném dědkovi s předsudky, jehož čtvrť zaplní rodiny jiných národností a zejména samozřejmě těch asijských, by se totiž mohl ztotožnit i kdejaký čecháček z většího či menšího města. Jenže ten bohužel většinou, na rozdíl od hlavního hrdiny, asi tak zásadním způsobem neprozře a nepřenechá sousedovi jiné pleti svou vyleštěnou škodovku. Eastwood ovšem příběh propojování dvou odlišných světů a kultur, na kterém se musí zkrátka podílet obě strany, prodává s takovou grácií a jasným vzkazem, že by mohl opravdu prozřít i ten největší buran. Nevím, kdo jiný by je mohl o zbytečnosti rasových předsudků přesvědčit lépe, než Eastwood. (Spooner)

District 9, 2009, r. Neill Blomkamp

Tak dlouho se kolega imf ptal Who the fuck is Neill Blomkamp?, když se bál, že mu neznámý tvůrce zmrší sny o adaptaci HALO, až se Blomkamp mistrovsky představil. District 9 je jedním z nejimpozantnějších režijních debutů historie a neskutečně odvážnou, řeřavou a trefnou satirickou sci-fi, která skvěle reflektuje nejen rasismus a nenávist na dolním cípu afrického kontinentu - a je jedno, jestli ho páchají bílí nebo černí.

Na příběhu luxusně zmrdského agenta Wikuse (hvězdná chvíle vyšinutého Sharlt Copley), jenž rasisticky šikanuje mimozemšťany v johannesburgském ghettu, je řemeslně precizním filmem, jenž působivě využívá paradokumentárních postupů. Důmyslný scénář je správně gritty, takže kombinuje divácky velmi nepříjemné momenty s inspirativní společenskou reflexí a vyloženě fanouškovskými sci-fi momenty. Parádní podívaná, která se nebojí rozbíjet stereotypy, klišé i těla svých hrdinů, jíž chybí jen stejně dobrý sequel. (Cival)