Dvanáct rozhněvaných mužů, 1957, r. Sidney Lumet

Donedávna jsem si myslel, že to je známý fakt. Jenže pak mi Cival a následně i má holka dokázali, že tomu tak úplně není. Podle všeho totiž nenápadně načrtnuté, ale nikdy explicitně vyjádřené téma rasismu v jednom z nejlépe napsaných filmů všech dob není tak zjevné, jak jsem si myslel. Jenom pro připomenutí, snímek pojednává o dvanácti (bílých) členech soudní poroty, která má rozhodnout o osudu mladého muže, jenž čelí obvinění z vraždy svého otce. Mladý muž pak sice není Afroameričan, ale Hispánec, a ve filmu se objeví jen na pár vteřin. Co následuje, je hodinu a půl dlouhá filozofická jízda na rozličná témata, během nichž se však ty věci psané mezi řádky mohou strašně snadno vytratit. To ale ještě neznamená, že tam to téma není, nebo že snad není důležité - naopak.

Američtí novináři pochopitelně na předmět Dvanácti rozhněvaných mužů a jak jsou důležitým filmem i z dnešního pohledu napsali plno článků, lidé tam jsou totiž na podobné nuance citlivější. I proto jsou u nás ty diskuze na tohle téma bohužel často plné mylných domněnek, nepřesností nebo subjektivních pocitů, jež tak úplně neodpovídají realitě. Přitom poučení bychom si mohli brát právě z tohoto filmu. Jednotliví porotci z různých důvodů rychle propadnou nějakému dojmu, kterým se řídí, a který nebýt porotce číslo 8 mohl vést k dost možná nespravedlivému trestu. Film je tak nejen kritikou onoho zkresleného vnímání, ale i celého tamějšího systému justice, která je až příliš často slepá. Jestli je slepější k lidem tmavší barvy kůže, to už však záměrně neřekne. A přesně to ho dělá ještě silnějším. (do_Od)

Jako zabít ptáčka, 1962, r. Robert Mulligan

Malý velky film, lépe to snad popsat nejde. Stejně jako knižní předloha pojednává snímek Jako zabít ptáčka o charismatickém právníkovi (oscarový Gregory Peck) s velkým smyslem pro spravedlnost, a tehdejší společnosti (děj se odehrává ve 20. letech minulého století), která na spravedlnost kašle, protože ji pohání slepé předsudky a má ve všem jasno dřív, než se vůbec seznámí s fakty. Aneb další film, ze kterého si můžeme brát příklad dodnes.

Hlavní postava Atticus Finch ve filmu hájí černocha Toma Robinsona, jenž čelí obvinění ze znásilnění bělošské dívky. V případu pak mají všichni kolem jasno, muž je vinen, a zaslouží si zlynčovat. Protože tak to bylo kdysi normální - ba dokonce běžné. Jenže čím je skutečně vinen? Přesně na tuto otázku se film snaží najít odpověď, zatímco solí jedno moudro za druhým, a do toho ještě zvládá odvyprávět krásné dětské dobrodružství. Jak říkám, malý velký film, který bych teď z fleku doporučil úplně všem. (do_Od)

Hádej, kdo přijde na večeři, 1967, r. Stanley Kramer

Komorní konverzačka, která dovede perfektně míchat drama s humorem, získala Oscara za nejlepší původní scénář a sošku si vybojovala i Katherine Hepburn v hlavní ženské roli. Navíc jde o film, ve kterém se s diváky rozloučila legenda Spencer Tracy a to samo o sobě je dost důvodů na to, abyste se na Hádej, kdo přijde na večeři podívali. Jenže v tomhle seznamu máme film samozřejmě z trochu jiných důvodů. Děj se točí kolem postaršího bílého páru kalifornských liberálů, kteří pohrdají rasismem a společenské změny, ke kterým docházelo v šedesátých letech, vítali s nadšením. Jenže pak jim jejich dcera představila svého budoucího muže. Sympatického, inteligentního, vzdělaného a ambiciózní lékaře Johna Prentice. A John Prentice byl černoch.

Sledovat herecká esa v Hádej, kdo přijde na večeři, je vyloženě lahůdka. Hlavně ve scénách, kdy Tracy a Hepburn bojují s faktem, že svého možná budoucího tchána vlastně obdivují a respektují za to, co dokázal a zároveň se snaží sami sebe přesvědčit, že nemají nic proti jeho barvě pleti, ovšem v hloubi duše oba vědí, že by to mohl být problém. Jenže ne pro ně, spíš pro všechny okolo. Stejně tak Prenticovi rodiče, kteří jsou z jeho bělošské přítelkyně také rozhození. Obě rodiny přejí svým dětem jen to nejlepší a zároveň si nejsou jistí svatbou, protože mají strach, co na jejich manželství řekne okolí. Nejde tu však o pokryteckou maloměšťáckost ve stylu „co na to sousedi?“, ale o to, jak je přijme svět. Je už dost liberální na to, aby je nezničil? Rodiče svým dětem přejí co nejlepší budoucnost, bojí se však, jestli jim manželství nepřinese spíš víc problémů. Mají ovšem právo jim v tom bránit? A nejsou právě oni a jejich obavy i součástí problému, který už jejich potomci vlastně ani nedovedou vnímat? Hádej, kdo přijde na večeři není až tak o rasismu. Je o lidech, kteří rasismem pohrdají a zároveň se mu trošku bojí postavit. A o těch, kteří jsou kvůli lásce ochotni vzepřít se nejen předsudkům, ale i obavám svých nejbližších a celé jejich generace. (Mr. Hlad)

V žáru noci, 1967, r. Norman Jewison

Akademie zodpovědná za udělování Oscarů se sice holedbala tím, že už v roce 1940 udělila plešouna první černošské ženě – Hattie McDaniel, ale to bylo z její strany na hodně dlouhou dobu vše. Nemluvě o tom, že Hattie tenkrát na udělování cen nemohla ani sedět u stejného stolu jako její kolegové, a dokonce jí zakázali jít na oficiální premiéru Jihu proti Severu, za který sošku (trochu paradoxně) získala. Až u Sidneyho Poitiera v šedesátých letech můžeme sledovat nějakou mocnější změnu v zaběhlých hollywoodských pořádcích. Poitier byl totiž první černošská hollywoodská hvězda, která si Oscara odnesla „už“ v roce 1964 za roli ve filmu Polní linie a právě v roce 1967 se dočkala tří hlavních rolích ve velkých a kvalitních filmech. Hádej, kdo přijde na večeři už rozebral Mr. Hlad, Panu učiteli s láskou je takový britský předobraz Obecné školy a konečně se dostáváme k (podle mého názoru nejlepšímu) filmu z plodného roku 67. V žáru noci je parádní krimi/detektivka, kterou jsem viděl poprvé teprve nedávno a vy byste tento rest také měli napravit co nejdříve.

Příběh se odehrává ve městě Sparta ležícím na jihu USA. Zde je nalezen mrtvý továrník Colbert a místní šéf policejní stanice (velmi přesvědčivý Rod Steiger) podezřívá pána, kterého jeho zástupce náhodou nalezne na místním vlakovém nádraží. Proč? Protože je to cizinec a má černou barvu pleti. K nelibosti rasistického policajta vyjde najevo, že podezřelý černoch je ve skutečnosti kriminalistického eso z Filadelfie (slavná věta „They call me Mr. Tibbs!“ ve vás bude dlouho rezonovat), a ti dva jsou donuceni na vyšetřování vraždy spolupracovat. Nebudu řešit detektivní linii, která je až na druhé koleji a vás už po těch letech ničím nepřekvapí. Gró filmu je právě ve vztahu dvou protikladných charakterů, jenž je celou dobu naprosto kulervoucí, a vám se hlavní duo dokonale zaryje pod kůži. Vážně se na to podívejte. (TedGeorge)

Hořící Mississippi, 1988, r. Alan Parker

Režisér Alan Parker umí točit filmy, které jsou temné a dovedou se člověku dostat pod kůži. Angel Heart nebo Pink Floyd: The Wall jsou toho důkazem, ale Hořící Mississippi je možná ještě nepříjemnější podívaná. V roce 1964 zmizeli v okrese Jessup beze stopy tři mladíci, dva židé a jeden černoch. Jakoby se po nich slehla zem. FBI posílá na místo dva agenty, kteří mají zjistit, co se stalo a tři kluky najít. Nebo alespoň vypátrat, kde leží jejich mrtvoly, málokdo totiž počítá s tím, že jsou ještě naživu. Mladý Alan Ward je vzdělaný, dodržuje pravidla a věří v zákon. Ovšem jeho starší parťák Rupert Anderson býval šerifem v Mississippi a svým chováním má k místním buranům docela blízko. Ale právě jeho extrémní a drsné metody nakonec slaví úspěch a jižanští vidláci, co po večerech nosí bílé kápě a zapalují sousedům na zahradě kříže, najednou zjistí, že časy se změnily.

Hořící Mississippi je hodně depresivní film. Sice se odehrává v šedesátých letech, většina obyvatel okresu Jessup by ovšem bez problémů zapadla mezi záporáky Tarantinova Djanga. Jsou to nevzdělaní, hloupí, rasističtí primitivové, z nichž většina měla problém vychodit základku, ale protože mají bílou barvu pleti, jsou přesvědčeni o tom, že jsou nadřazení všem svým černým sousedům. Krutost místních dacanů, většinou i těch s šerifskou hvězdou na hrudi, je až děsivá. Stejně jako strach jejich obětí promluvit. O to víc pak funguje moment, kdy si Willem Dafoe konečně uvědomí, že jeho metody nefungují a pustí svého staršího kolegu Gena Hackmana ze řetězu. Ten moment, kdy se proti zlu začne bojovat jeho vlastními metodami a kdy Hackman a jeho parťáci začnou doslova děsit celé město, může být pro diváka až osvobozující. Se spokojeným úsměvem na rtech budete sledovat, jak rasističtí burani dostávají spolykat svou vlastní medicínu. Nemají se kam a ke komu dovolat spravedlnosti a můžou jen čekat, co jim brutální agent FBI s překvapivě kreativním přístupem k násilí provede. (Mr. Hlad)