Experiment, 2001, r. Oliver Hirschbiegel
Německý režisér Oliver Hirschbiegel má za sebou klasiku Pád třetí říše, která bojovala o Oscara a díky tomu se dostal i do Hollywoodu, kde natočil mizernou Invazi a jednu dobu se dokonce motal kolem třetího Bladea. Jenže upřímně po jeho Dianě se bojím koukat na cokoliv dalšího, pod co se podepíše. A ono by možná bylo v jeho případě lepší jít spíš dál do minulosti, protože jeho režijní debut Experiment je parádní thriller. Příběh je inspirovaný skutečným Stanfordským vězeňským experimentem, při němž šlo o to, že skupina obyčejných lidí se rozdělila na vězně a bachaře a ukázalo se, že ti, kdo dostanou moc, ji velmi rychle začnou zneužívat. 

Hirschbiegelova verze jde ovšem trochu dál. Jeho Experiment není rekonstrukce, skutečnou událostí se jen inspirovala, takže režisér může jít dost za hranu a zatímco při opravdovém Stanfordském experimentu nikdo o život nepřišel, film se nebojí přitlačit na pilu. Takže situaci hrotí do absolutního extrému a i když jisté scény přímo vycházejí z toho, co se v sedmdesátých letech stalo, dál už jde film vlastní cestou. A hrdinové musí bojovat o holý život, protože moc, jakou jejich „bachaři“ dostali, jim přeroste přes hlavu. Dokonale přestanou rozlišovat mezi realitou a svou rolí a začnou být nebezpeční nejen pro své vězně, ale i pro lidi, kteří s experimentem nemají nic společného. A všechno směřuje ke katastrofě…  (Mr. Hlad)

Válka policajtů, 2004, r. Olivier Marchal
Tuhle francouzskou klasiku jsem viděl teprve před nedávnem, takže pokud jste s ní taky váhali tak dlouho jako já a ještě jste to nedohnali, píšu tohle hlavně pro vás. Podívejte se na to, protože Válka policajtů je pecka, ze které by měl radost minimálně Michael Mann. Léo Vrinks a Denis Klein jsou policajti a oba jsou zatraceně dobří. Jenže každý z nich pracuje pro jiné oddělení a má trošku odlišné metody a ambice. Často se ale u případu potkávají, a tak musí spolupracovat. Léo je ze staré školy a nebojí se ušpinit si ruce a občas překročit své pravomoce, když jde o spravedlnost, naproti tomu Denisovi jde především o to, aby stoupal v policejní hierarchii co možná nejvýš. Jenže číslo jedna může být u pařížské policie jen jeden a Léo skončí kvůli Denisovi ve vězení. Jenže to nejhorší pro něj teprve přijde. Co se však stane, když se opět dostane na svobodu? A jakým způsobem bude chtít vyrovnat účty? 

Válka policajtů je strhující podívaná v hollywoodském stylu, která si ovšem zachovává francouzský šarm a evropskou nekompromisnost. Režisér Olivier Marchal je navíc bývalý policajt, takže má prostředí dokonale okoukané a ke svým dvěma hrdinům přistupuje bez nějakých velkých iluzí. Gérard Depardieu tu sice jako ambiciózní Klein působí jako prvotřídní svině, ale ani Daniel Auteuil tu nehraje klaďáka. Marchal se oběma umí dostat pod kůži a vzhledem k tomu, co jsou schopní udělat kvůli svému úspěchu, respektive aby zametli stopy po neúspěchu, se budete vážně těšit na jejich finální konfrontaci. Marchal navíc bez problémů zvládá i efektní a hodně drsné přestřelky, a tak není divu, že tahle pecka se i po šestnácti letech řadí k nejlepším nejenom evropským policejním thrillerům. Ty roky se na ní vážně nepodepsaly. (Mr. Hlad)

Nikomu to neříkej, 2006, r. Guillaume Canet
Parádní francouzské překvapení. Ještě před pár měsíci jsem měl osobu Guillaume Caneta zafixovanou jako francouzského hezouna, kterého zná půlka světa díky jeho roli v Boyleově Pláži (tam se mimochodem skamarádil s Leonardem DiCapriem) a trochu jsem ho následně nenáviděl, protože se oženil s božskou Marion Cottilard. On je to přitom talentovaný režisér, který před čtrnácti lety natočil podle mého názoru velmi nedoceněnou thrillerovou pecku Nikomu to neříkej, která však rozhodně nesedne každému. První polovinu filmu se totiž budete ztrácet v labyrintu vedlejších postav a nervózně pokukovat po trochu přestřelené 125 minutové stopáži. Ale vy to vydržíte a teď už něco k příběhu. 

Alex (výborný Francois Cluzet) je v řiti. Před pár lety mu totiž brutálně zavraždili půvabnou manželku a on se s tím faktem pořád nemůže vyrovnat. Po osmi letech, kdy se chudák čím dál častěji uchyluje k láhvi a jediný smysl jeho života představuje často nevděčná práce pediatra, mu přijde anonymní e-mail. Otevře ho a nemůže věřit obsahu videozáznamu, který mu Quicktime přehrává. Dál nebudu spoilerovat, ale vězte, že jsem vám přiblížil teprve samotný začátek filmu, a vás v průběhu čeká nejedno překvapení. V minulém odstavci jsem varoval před stopáží a pomalejším začátkem. Vše se zlomí někde v polovině, kdy režírující Canet zamachruje velkolepou honičkou (nechápu, jak ji za těch pár peněz natočil), jako podkres se rozezní pecka od mojí milované Groove Armady a vy si začnete kousat nehty při tvoření vlastních teorií, jak to celé vlastně bylo. Udělalo mi to radost a Canet je borec. (TedGeorge)