Předem bych chtěl zdůraznit, že je mi osud Snyderova sestřihu Justice League vcelku lhostejný (na rozdíl od těch stovek tisíc lidí, co podepsali internetovou petici a k vlastnímu úžasu se dočkali odezvy, resp. marketingového gesta maskovaného za mecenášství). V době, kdy Snyder Cut znovu roztápí internetové kotle, je však záhodno si popovídat nejen o zákulisí vzniku filmu a Snyderově obsesi dosáhnout jakési imaginární spravedlnosti, ale především odhalit, jak se v Hollywoodu stříhá. Už samotný pohled na jednotlivé fáze střihu totiž naznačí, že celá věc je mnohem složitější, než se na první pohled zdá.

Střih filmu je totiž řehole. Zvykli jsme si o postprodukci psát jako o té mnohaměsíční makačce v silikonovém ráji, kde tisíce lidí s tvářemi ozářenými monitory makají od nevidím do nevidím, aby pak jejich práci silné procesory zhmotnily ve virtuální realitu, jež umožňuje hrdinům létat, metat blesky nebo cestovat časem. Příběh se ovšem nerodí v líhni vizuálních efektů. Tou vůbec nejdůležitější místností je střižna. Ačkoliv pořadí scén určuje už samotný scénář, až ve střižně odřezáváte z nevzhledného ingotu jednotlivé vrstvy a skončíte buď s renesanční sochou, nebo neuchopitelným kýčem. Aniž bych chtěl psát velké téma o střihačích coby neviditelných hrdinech Hollywoodu (o tom snad jindy), musíme do jejich království nahlédnout, abychom pochopili, kde a jak získává film tvar.

Pokud se ve filmech jakž takž orientujete, nebo jste dokonce někdy zkoušeli natáčet a stříhat, pak je vám jasné, že natočeného materiálu je vždy (mnoho)násobně více, než záběrů použitých ve finálním střihu. A nemluvím teď o technicky nebo jinak nepovedených záběrech, ale čistě o zlepšování tempa, očesávání charakterových linek, často celému proškrtávání postav a scén, aby divák lépe chápal tvůrčí záměr nebo se vcítil do děje. Skoro každý herec nebo herečka mají ve své filmografii roli, která byla krácena nebo vystřižena. Někteří z nich se to dozvědí pár týdnů po natáčení, jiní až na slavnostní premiéře. Pojďme se podívat, jak celý proces funguje v mainstreamové praxi.

Logging: První třídící fáze probíhá v podstatě denně, jakmile se shromáždí tzv. “dailies”. Ty je potřeba rozmnožit, rozdělit a označkovat, aby v nich střihač neměl bordel. Tuhle práci většinou dělají různí asistenti a ke střihači se pak dostane adresář („záběr 97, take 1 až 30“), kde už je vše ve správném kastlíku, často včetně trimmingu, jimž se odstřihne hlušina před klapkou apod.

Assembly: Rovnání jednotlivých scén za sebe od A do Z, tak jak jsou napsané ve scénáři. Tohle dělá střihač průběžně ze záběrů, jež považuje za povedené (režisér a kameraman vždy dávají k dailies poznámky, případně dochází ke screeningu za účasti všech tří). Režisér si z tohoto „sestřihu“ dělá poznámky, aby věděl, na co případně zapomněl, co je potřeba rovnou předělat nebo akcentovat v pozdějších scénách. Nejedná se o reshoots v pravém slova smyslu, ale o korekce v rámci tradiční několikatýdenní produkce (říká se jí často obecně “natáčení”).

Rough Cut: Hned po skončení produkce se režisér se střihačem zavírají do střižny a nastává několikatýdenní proces, kdy spolu v podstatě žijí na několika čtverečních metrech jako spolubydlící na vysokoškolské koleji. Jejich vztah prochází mnoha změnami, ale často jsou na konci této fáze rádi, že se zas několik dlouhých měsíců neuvidí. V tom lepším případě. Hrubý střih je od toho, aby se zjistilo, co ve filmu funguje a co ne, resp. co lze zachránit střihem a žónglováním s mnoha alternativními verzemi různých záběrů (Fincher a Cameron často mají několik desítek verzí klíčových scén), a na co je nutné svolat herce zpátky na plac. To je věc, kterou studia nemají ráda, protože v dnešní době se jakékoliv přetáčky rychle rozkřiknou a často se o nich mluví v negativních konotacích.

Hrubý střih má většinou výrazně delší stopáž než finální verze, samozřejmě mu chybí zvukové, vizuální i jiné efekty. Hrubá verze dvouapůlhodinového filmu má běžně v téhle fázi kolem čtyř hodin, to však rozhodně neznamená, že jsou to koukatelné čtyři hodiny. Příklad: Když stříhám akční scénu, jež má mít pět minut, zdrojové záběry (mluvíme už o vytříděných verzích) budou mít zcela jistě minimálně trojnásobek, protože v každém musím ustřihnout spoustu věcí, aby na sebe plynule navázaly, zkrátím váhání protivníků, přechody z chvatu do chvatu apod. To je realita v podstatě u každé akční scény, ale také u mnoha dialogových. 

Director’s Cut: Jakmile dojde k přetáčkám a dalším případným úpravám, setkají se střihač a režisér opět u jednoho stolu a doladí režisérovu vizi do podoby, kterou je možné představit studiu. Často jim asistuje producent, zvlášť u začínajících režisérů, aby se zabránilo úplným minelám. Studio si režisérskou verzi (často delší než by si studio přálo mimochodem, protože s vlastním materiálem se těžko loučí) vyhodnotí, ať už samo o sobě nebo v rámci testovacích projekcí. Pak nastávají v zásadě tři scénáře:

Výsledky jsou skvělé, režisér je oslavován, začínají potají práce na scénáři k pokračování.

Výsledky jsou vlažné, režisér je odeslán zpět do střižny s poznámkami (a producentem), začínají potají práce na damage control.

Výsledky jsou tragické, režisér je odstaven (pokud je to možné, ti slavnější proti tomu mají ve smlouvách účinnou obranu), do střižny putuje producent se schopným náhradníkem. Případně je najat jiný režisér, jenž v rekordním čase zvládá dotáčky a úpravu materiálu v postprodukci.

Final Cut: To není jen software od Apple. Všechny filmy, jež nakonec v kině vidíme, to dotáhnou k finálnímu sestřihu. Až s ním se vyrábí soundtrack, na něj se roubují vizuální efekty (i když tady je to ještě o dost složitější - o tom taky jindy) a ladí se postsynchrony. I při happy endech už režisér na ty drobnější úpravy spíš jenom dohlíží, protože probíhají v podstatě do samého závěru postprodukce. V opačném případě se studio snaží tvářit, že se nic zvláštního neděje a většinou se s tvůrcem dohodne bokem, aby se obě strany nažraly a film zůstal celý.

Jak to bylo u Justice League? Skutečnou pravdu se nedozvíme asi nikdy. Snyder tvrdí, že z filmu odešel, aby se duševně vyrovnal se sebevraždou své dcery, a že Joss Whedon mu pak čtyři pětiny filmu přetočil. Zdroje z Warnerů zas tvrdí, že Snyder byl vyhozen poté, co jeho hrubý střih, jenž měl čtyři hodiny, byl naprosto nekoukatelný a nešlo z něj udělat smysluplný děj o poloviční stopáži, jak studio od začátku požadovalo. Proto byl najat Whedon, pod jehož vedením proběhly rozsáhlé přetáčky (za zhruba 25 milionů dolarů, dvojnásobek oproti normálu). Whedon tvrdí, že 80 % materiálu ve filmu je od Snydera, zbytek od něj. 

Snyder Cut aka Director’s Cut tedy neexistuje, protože Snyder se do té střižny nikdy nevrátil. Ačkoliv je u filmu uveden jako režisér, skutečnou režisérskou verzi určenou pro studio dokončoval Whedon, stejně jako tu finální. Fanoušci se proto bijí za Snydera, aby dostal šanci tu svojí verzi odpromítat. A Snyder jim slibuje, že ta verze existuje. 

Ano, vzhledem k tomu, že Warneři podlehli internetovým davům, a dají Snyderovi šanci na HBO Max svou vizi ukázat, lze předpokládat, že se Zack dostane ke všem natočeným materiálům. Bude mít tedy možnost se vrátit do střižny a poskládat svou vlastní vizi. Pravděpodobně nebude mít čtyři hodiny, protože tolik měl jeho hrubý sestřih. Pravděpodobně si bude muset vypomoct v zájmu kontinuity se záběry od Whedona, protože v třicetimilionovém rozpočtu, jež HBO Max pro Snyder Cut vyčlenilo, jsou jen peníze na vizuální efekty, zvukovou postprodukci a postsynchrony, nikoliv na případné přetáčky a tedy zakomponování nového materiálu. 

I se stávajícím materiálem ovšem může Snyder hodně čarovat. Stačí si vzpomenout na Donnerovu režisérskou verzi Supermana II, která se zásadně liší od Lesterovy kinoverze. Odpověď na otázku, jestli se v tom labyrintu alternativních záběrů skrývá lepší varianta Justice League, dostaneme až za rok. Zack Snyder tomu ovšem musí hodně věřit, protože většina režisérů, až na věčně nespokojeného Ridleyho Scotta nebo Jamese Camerona, se ke svým filmům nevrací. To několikatýdenní peklo ve střižně a věčný boj s vlastními ambicemi, střihačovými záměry a požadavky od producentů, si chce zopakovat málokdo. Mnozí ostatně se zabouchnutím dveří od střižny zabouchnou dveře i za samotným filmem a už ho znovu vidět nechtějí, protože by jim připomínal všechny kompromisy, k nimž museli pod tlakem okolí svolit.

Také Snyder Cut bude kompromis. Bez možnosti dotáček a s velkorysým, ale v důsledku omezeným rozpočtem, může Snyder dosáhnout pouze dílčích vylepšení. Přesto je samotná existence cestičky k premiéře na streamingové platformě velkou satisfakcí a vítězstvím. Na výsledku vlastně nezáleží, Warneři a HBO Max moc dobře vědí, že o publicitu je postaráno předem a lepší reklamu si v den spuštění nový hráč na vysoce konkurenčním poli snad ani nemohl dopřát. Režisérské verze málokdy zastíní ty, které dostaly zelenou na cestě do kin. 

Ne, že by snad producenti měli křišťálovou kouli a znali publikum lépe než tvůrci, jakmile však sklidíte úspěch s jednou verzí, jež se vryje do kolektivní paměti, těžko už ji přepíšete jinou, jakkoliv by byla lepší. V historii se to povedlo jen několika výjimkám, ale šlo o triumfy pouze v očích filmových novinářů a hrstky hardcore fandů. Nic na tom nezmění ani streamingové platformy, které jsou pro uvádění podobných alternativních verzí jako stvořené. Vždy půjde o okrajový bonus, protože historii píší vítězové. Nebo alespoň ti, bez jejichž peněz by se kamery neroztočily.