Hanebný pancharti, r. Quentin Tarantino, 2009
Quentin Tarantino ve svých filmech rád přepisuje historii a nejvíc se to ukázalo právě ve scéně z kina v Hanebných panchartech. Nebo jste fakt čekali, že na plátně uvidíte, jak Eli Roth a Omar Doom rozkopnou dveře do lóže v pařížském kině a rozstřílí Hitlera a s Goeblesem na eintopf? Likvidaci vůdce Třetí říše si samozřejmě Tarantino vymyslel (ale bylo to hezký, ne že ne), následný požár kina ale tak trošku vychází ze skutečné události, ke které došlo v roce 1903 v Chicagu v divadle Iroquois. Tam se tehdy hrál populární muzikál Mr. Blue Beard. 

Na začátku druhého dějství zapálila jiskra z obloukové lampy oponu a požár se začal rychle šířit po celém sále a začal chaos. Z divadla se pokoušelo utéct jak publikum, tak i všichni, kdo byly na jevišti nebo v zákulisí. Později se ukázalo, že celá budova byla špatně napojena na vodu, chyběly telefony nebo požární hlásiče a na místě zemřelo více než 600 lidí. Žádný nácek mezi nimi ale podle všeho nebyl. (Mr. Hlad)

Hugo a jeho velký objev, r. Martin Scorsese, 2011
Tuším, že Scorseseho Hugo byl kdysi mým teprve třetím 3D filmem v kinech. Po Avataru jsem se totiž oné atrakci vyhýbal jako čert kříži a kromě Alenky v říši divů (a následně Gravitace) dlouhé roky žádný další biják machrující třetím rozměrem v kině neviděl. Zrovna Hugo hodně sázel na technickou stránku věci a Scorsese svoji poctu filmaři Georgesi Mélièsi natočil za velké peníze. Dokonce se spekuluje, že kvůli cenovce 150-170 milionů dolarů a faktu, že Paramounti na filmu tratili kalhoty, se tak dlouho odkládalo natáčení podobně předraženého Irishmana. Ale zpátky k Hugovi a důvodu, proč si o něm čtete v tomto článku.

Závěr je dalším milostným dopisem filmům a filmařině vůbec. Celou dobu sledujeme melancholický příběh mladého Huga, který se v kulisách pařížského vlakového nádraží protlouká životem napsaným jeho alkoholickým otcem opravujícím na místě hodiny. Náhodou potká Isabelle (výborná Chloe Grace Moretz) a následně i jejího strýčka, kterým není nikdo jiný než Méliès (Ben Kingsley si roli také užil). Slovo dá slovo a já už vám málem vyspoileroval celý film. Nedělám si iluze, že mnoho čtenářů MovieZone vidělo pradědečka všech filmů – Cestu na měsíc, ale dojemný závěr vám zase jednou připomene, proč jsou filmy a jejich sdílení s podobně naladěnými lidmi v kinosálech tak úžasné. Už od nepaměti. (TedGeorge)

Gangster Squad – Lovci mafie, r. Ruben Fleischer, 2013
Jistě už tušíte, proč se nám s Mr. Hladem tematicky hodila do krámu právě tahle gangsterka. Jeden debil totiž v červenci 2012 v coloradském kině Aurora při příležitosti premiéry posledního Nolanova Batmana postřílel 12 lidí a místo toho, aby v Americe konečně něco udělali s faktem, že si tam (skoro) každý osel může koupit nebezpečnou střelnou zbraň, rozjelo se další z nekonečných koleček modliteb a popkulturní autocenzury. Což tenkrát postihlo i film Gangster Squad, který se pyšnil akční scénou, ve které se vystřílí kino. Diváci by se kvůli tomu v multiplexech asi cítili divně. 

Premiéra tedy byla na poslední chvíli odložena, daná scéna vystřižena a decentní (nikoliv však zázračná) gangsterka šla do kin až příští rok v lednu. Byl ten povyk oprávněný? Nejsem si teď jistý, jestli daná scéna nakonec se zpožděním na nějakém Blu-ray nebo ukradeném kinoripu vyšla, ale fragmenty můžete vidět v trailerech. Vzhledem k tomu, že režisér Ruben Fleischer se podle mého názoru zrovna nepředvedl a jeho film je spíše průměrná retro gangsterka, která nesahá ani po kolena klasikám jako Nedotknutelní nebo L.A. – Přísně tajné, mě to vlastně nijak netankuje. Jedna scéna to celé vážně nemohla zachránit. (TedGeorge)

La La Land, r. Damien Chazelle, 2017
Vždy, když na MovieZone hledáme pěkný obrázek, který by na hlavní straně nalákal čtenáře na nějaký článek o kinech, La La Land s Ryanem Goslingem a Emmou Stone sedícími v přítmí kinosálu je jasná volba. Jak se ve filmu ona scéna vyskytla? Zaláskováný Sebastian pozve Miu do legendárního kina Rialto (natáčelo se přímo na místě) na projekci kultovního Rebela bez příčiny. Mia se nakonec dostaví a navzdory technické závadě vše (alespoň na chvíli) dobře dopadne a následný nebeský tanec v planetáriu je zakončený sladkým polibkem.

Na tomto místě si dovolím jeden odstavec navíc věnovat kvalitám La La Landu samotného. Mám totiž pocit, že po tom obřím hypeu zakončeného průšvihem při udělování Oscarů, ho plno lidí přestalo mít rádo. Což je trochu škoda a film si zaslouží chválu i dnes. Damien Chazelle je šikovný kluk/režisér a natočil podle mého názoru suverénně nejlepší muzikál za posledních 15 let. Tedy od časů nepřekonatelného Moulin Rouge. Pravda, konkurence po roce 2002 zase tak velká nebyla, ale já se k La La Landu navzdory absenci klasicky opulentních muzikálových čísel často vracím. Samotný závěr je pořád na potlesk a na panáka. (TedGeorge)

Tak a teď už upalujte do kina!