| 18:00 | 17.05.2020 |
Možná jsem úplně mimo, ale v posledních letech mám pocit, že nevzniká moc komediálních trvalek. V osmdesátých a devadesátých letech se klasik nasekalo habaděj, jelikož Hollywood fungoval na principu hvězd a komedie byla levným a snadno prodejným žánrem. Po přelomu století se však tahle struktura začala bortit a na výsluní se dostaly spíš „party“.
Najednou jsme nehltali filmy Robina Williamse, Jima Carreyho nebo Eddieho Murphyho. Pozornost se začala soustředit na produkce kolem Judda Apatowa, Adama McKaye, Todda Phillipse, Bena Stillera nebo Edgara Wrighta, kteří však v posledních letech točí daleko méně (nebo utekli k jiným žánrům či do televize).
Když jsem se tedy zamyslel nad tím, které komedie z posledních dvou dekád si kdykoliv rád pustím znovu (a nikdy se mi neokoukají), nedošel jsem k extra dlouhému seznamu. Razantně bych se postavil hlavně za následujících dvanáct kousků, jež mimochodem nemají být tím nejlepším, co nám žánr od roku 2000 nabídl. Jde čistě o to, že (na rozdíl od některých lepších filmů) potěší i při desátém zhlédnutí, a něco mi říká, že na ně budu s radostí koukat ještě v důchodu. Což taky není úplně málo!
21 Jump Street (2012)
Herecká kariéra Channinga Tatuma pro mě dlouho byla záhadou, jelikož v dramatech příliš nefungoval. Phil Lord a Chris Miller v něm však objevili neředěný komediální talent a výsledkem byl parádní reboot (nebo vlastně sequel?!) 21 Jump Street. Dvojka je za mě ještě o kousek lepší – už kvůli legendární scéně s Ice Cubem nebo závěrečným titulkům. První díl ale vyvážil energii a tempo takovým způsobem, že bych si ho nejspíš pustil radši.
Jay a mlčenlivý Bob vrací úder (2001)
Tady moc není co vysvětlovat, jelikož všechno potvrdila loňská projekce v Aeru. Hollywoodský výlet Jaye a Boba je neskutečný komediální úlet, který pro smithovskou cílovku dokonale funguje i po dvou dekádách. Je ohromná škoda, že loňské pokračování dopadlo o tři levely hůř. Ono by však upřímně asi bylo divnější, kdyby se Smith vrátil do formy zrovna opakováním něčeho, co funguje na principu polovičního zázraku.
Jednotka příliš rychlého nasazení (2007)
Majstrštyk Edgara Wrighta je nejlepší parodií od… Žhavých výstřelů 2? Jasně, Nicholas Angel není tak tvárným hrdinou jako Topper Harley. Samotný přesun nejlepšího britského poldy z města na venkov je ale přehlídkou tvůrčí geniality, která se ve finále stihne překlopit nejen do konspiračního hororu, nýbrž i do akčního nářezu, v němž se samozřejmě střílí obou ruč. Co může fanoušek americké akce a britského humoru chtít víc, hm?
Kopačky (2008)
Napoprvé mě Kopačky upřímně zase tolik neoslnily. Čím víc jsem se k nim ale vracel, tím víc jsem doceňoval upřímnost Jasona Segela, ujetost Russella Branda a půvab Mily Kunis. V tuhle chvíli uplynulo od premiéry dvanáct let, a kdybyste po mě chtěli nejzábavnější romance 21. století, určitě bych zařadil i tenhle kousek. Už kvůli loutkovému Drákulovi, klišovitě krásnému Havaji nebo záplavě surfařských životních mouder od Paula Rudda.
Nesvatbovi (2005)
Vince Vaughn v posledních letech přeběhnul k dramatům (a spolupráce s S. Craigem Zahlerem mu ohromně prospívá), jeho nejslavnější rolí ale navždycky bude Jeremy Grey z Nesvatbových. Ultimátní parťácká komedie, v níž ze sebe vydává to nejlepší i Owen Wilson, vás chytne úvodní koláží a vyplyne až u závěrečných titulků. A to snad nemusím dodávat, že tu Rachel McAdams s Islou Fisher vážně nehrají druhé housle.
Pařba ve Vegas (2009)
Taky máte pocit, že se historie komediálního žánru dělí na dobu před Pařbou ve Vegas a na dobu po ní? Z nahláškovaného výletu do města hříchu se totiž stal takový megahit, že se musely z principu natočit další dva díly, a ústřední trio si docela dlouho užívalo statusu komediálních hvězd. Ed Helms se samozřejmě vytratil nejrychleji (a zrovna nedávno dorazil na Netflix) a Zach Galifianakis se zavrtal u kapradin (které taky skončily na Netflixu). Bradley Cooper a režisér Todd Phillips to však se svými posledními filmy (Zrodila se hvězda a Joker) dotáhli na Oscary, což příběh tohohle famózního žánrového milníku dělá ještě zajímavějším.
