Krycí jméno Donnie Brasco (1997), r. Mike Newell
Al Pacino se ke gangsterkám vrátil v devadesátých letech, tentokrát ovšem ne jako velký šéf, jehož rozhodnutí ovlivňují chod celé zločinecké organizace a životy desítek nebo i stovek lidí, ale jako malý a skoro bezvýznamný lump Lefty. Tenhle stárnoucí mafián se ujme ambiciózního mladíka Donnieho, představí ho svým šéfům a uvede ho do světa, kde se točí hodně velké peníze, ale člověk může přijít sakra rychle k úrazu. Z těch dvou se brzy stanou kámoši, Lefty však netuší, že Donnie ve skutečnosti pracuje pro FBI. A že si kvůli němu pár lidí pěkně dlouho posedí za mřížemi. Pacino tu tentokrát vystřihl stárnoucího mafiána, jenž už si toho prožil hodně a o to důležitější je pro něj fakt, že v mladíkovi Donniem našel opravdového kámoše. Nebo si to alespoň myslí. Pacino tu tentokrát není charismatický hrdina, ale spíš postavička, jež je malinko směšná a nejspíš vám ho bude i trošku líto, stejně jako Donniemu. Pacino tu však zároveň dokáže v některých scénách připomenout, že je pořád gangster a umí být i nebezpečný. A vedle přátelství postaveného na lži je právě Pacinovo balancování mezi loserem a lumpem ze staré školy na filmu to nejzajímavější. (Mr. Hlad) 

Vítězové a poražení (1999), r. Oliver Stone
Když se filmového fanouška zeptáte na nejvýraznější role Al Pacina, Vítězové a poražení mezi nimi asi většinou figurovat nebudou. Přitom mi zrovna tento jeho výkon ve výtečném pohledu do zákulisí amerického fotbalu od Olivera Stonea utkvěl v hlavě. Proč? Ano, do značné míry za to může scéna s geniální motivační řečí, která je jak osobní zpovědí jeho postavy, tak totálním nakopávačem, jenž by nastartoval k parádním výkonům i umírajícího. Jeho trenér Tony je ovšem typickým stárnoucím dinosaurem, který své kariéře trenéra obětoval za desítky let v podstatě všechno, a přesto se zdá, že pro něj není v moderním světě s novým vedením v milovaném klubu místo. I když se pak zdá, že tohoto staré psa novým kouskům člověk nenaučí, pořád dokáže solidně kousat. Pacino pak i zde jede na své herecké maximum a snímek Olivera Stonea je důkazem, že Pacino byl v devadesátých letech na dalším ze svých hereckých vrcholů. Zároveň se ovšem jedná o jednu z jeho posledních výtečných rolí před koncem tisíciletí a před tím, než na výrazné party přestal mít už trochu čuch. (Spooner)

Insider: Muž, který věděl příliš mnoho (1999), r. Michael Mann
Devadesátky jsou pro mě Pacinovou nejsilnější dekádou. Jeho testament. Ve své poloze životem ohoblovaného alfa samce, který ze sebe sype okoralou člověčinu, je dokonale usazený, technicky už se prakticky nemá kam posouvat, právem sbírá ovace… a s hravou radostí toho, kdo ví, proč se narodil, si z košíku rolí vybírá perličky a zkouší, kým jako herec ještě nebyl. Je lepší jako polda, co jde po krku De Nirovi, trenér amerického fotbalu, sám satanáš anebo jako novinář ze staré školy v dramatu Michaela Manna? V roli Lowella Bergmana, novináře a producenta, jenž se s mediálním molochem bije o právo na informace a integritu novinářské práce, to má zatraceně těžké, protože scénář mu předepisuje roli druhého vzadu za whistleblowerem Russellem Crowem. Ale kdykoliv může, opře se do toho… a září. A právě jeho výkon nakonec zprostředkuje ony nesamozřejmé a zřídkavé okamžiky majestátu pravdy a dodá dnes zatracované profesi ten nejvyšší kredit. Navzdory výrazným testosteronovým rolím pro mě Al Pacino navždy zůstává hercem, který toho především uměl hodně pocítit a procítit. A strašně bych si přál, aby ten jeho reaktor dal filmovému světu ještě alespoň jeden velký zážeh. (Shushika)

Insomnia (2002), r. Christopher Nolan
První větší hollywoodský test Christophera Nolana v podobě temné krimi z Aljašky a k ruce dostal hned dva z nejlepších herců své generace. A možná právě díky překvapivě vážnému výkonu Robina Williamse zůstává čerstvý oslavenec Al Pacino v tomhle parádním snímku tak trochu upozaděn – což je ohromná škoda, protože v něm podává přesně ten napůl démonický a napůl nenápadně heroický výkon, na jaký jste od něj z těch nejikoničtějších rolí zvyklí. Jeho trochu podivínský a jednoznačně velmi unavený detektiv je na první pohled spíš odleskem minulosti než někým, kdo by se mohl rovnat vrahovi na vrcholu sil. Al Pacinovi nicméně stačí jeden nebo dva pohledy a vám je ihned jasné, že ho ta neúnavnost, co mu svítí v očích, a zatvrzelost, s kterou po svém pachateli pátrá, nakonec dovedou (ne)bezpečně do cíle. (do_Od)

Irčan (2019), r. Martin Scorsese
Čím větší odstup od toho filmu mám, tím víc si ho vážím. Na první pohled sice Scorsese asi zešílel, když chtěl nutit lidi civět víc jak tři hodiny na bandu dědků. Nelze mu však upřít, že Irčan je promyšleně napsaný a vystavěný, což je patrné i na všech třech ústředních hrdinech. A tak zatímco se Joe Pesci nezvykle utlumil a ukázal, že jeho 163 cm dokáže pořádně děsit i teď, Al Pacino se naopak pustil do full-rage módu. Jeho těkavý a výřečný Jimmy Hoffa je přesně tou osobností, jež je na mafiánský svět až příliš výrazná. Pacino (který v digitálně omlazené podobě jako by z oka vypadl Robertu Downeymu) dodal roli slavného kontroverzního odboráře nečekanou osudovost a nominace na Oscara byla naprostým minimem toho, co si zasloužil. Jistě, když má hrát o poznání mladší postavu, na jeho figuře už je osm křížků přece jen vidět. Jenže jeho výbuchy hněvu jsou stále tak hrozivé a mocensky výrazné, že je jasné, kdo je na place pán. „Nobody threatens Hoffa!“ (Rimsy)