Vůně ženy (1992), r. Martin Brest
Slepý plukovník Slade vám otevře oči, alespoň co se týče dalšího zářezu do nepříliš početné kategorie amerických remaků, které překonávají evropské originály. Zatímco James Cameron v Pravdivých lžích potřeboval Arnieho a přestřelky, Martinu Brestovi spadl do klína Al Pacino, jenž si poradil s režisérovým širokým uchopením, ale i nesmělým Chrisem O´Donnellem v roli Sladeova opatrovníka. Al Pacino měl tak cestičku k jímavému portrétu pomalu pookřávajícího životem zlomeného slepce dokonale umetenou. Nikdo mu nestál v cestě a tak mu v roce 1993 padaly k nohám nejen ženy, ale i zlaté sošky - ať už ty plešaté nebo kulaté. Filmová historie zná spoustu cynických parchantů se srdíčkem pod nerozbitnou krustou, ale tady sledujete symfonii pohybů, když se Pacino během tance přimkne k šíji partnerky, nasaje odér jejího parfému a konečky prstů vnímá její křivky. Donutí vás to k pokoře a přemýšlení o tom, že život je krásný. Kdo si to neuvědomuje, nemusí být nutně slepý, možná prostě jen kouká špatným směrem. (Imf)

Konkurenti (1992), r. James Foley
Pacino v životě moc vedlejších rolí neměl, protože to je neochvějný a nepřehlédnutelný herecký tahoun. V roce 1992 se ale vecpal do hvězdně obsazené „ansámblovky“ Konkurenti, kde zářil po boku Eda Harrise, Jacka Lemmona, Alana Arkina, Kevina Spaceyho a Aleca Baldwina. Pacino bohužel jako jediný chybí v legendární úvodní scéně Always Be Closing. Jakmile se však později dostane ke slovu, znovu ukazuje, že jde o totálního hereckého matadora, jenž by člověku (v kůži nezastavitelného obchodníka) prodal úplně cokoliv. Pacino za Konkurenty jako jediný bojoval i o nejdůležitější ceny a byl nominovaný na Zlatý glóbus i Oscara za vedlejší mužskou roli. A přestože na obou ceremoniích prohrál s Genem Hackmanem (Nesmiřitelní jsou holt Nesmiřitelní), s brekem domů nešel, jelikož v obou případech vyhrál hlavní mužskou roli za Vůni ženy. (KarelR)

Carlitova cesta (1993), r. Brian De Palma
Asi nejsmutnější Pacinova role. Jako napravený mafián Carlito Brigante ani nemusí vrhat štěněčí pohledy, abyste v jeho gangsterské elegii zachytili nesmírně syté tóny melancholie a posmutnělého existencialismu. Mistrovsky zrežírovaný kousek Briana De Palmy, jenž patří k nejvynalézavěji nasnímaným filmům všech dob, se o ostře řezanou Pacinovu tvář opírá často a rád. A dobře dělá, protože Pacino zvládá hlavní postavu zbavit šablonovitosti a autenticky řeřavé nitro obalit přesvědčivou dávkou pokory a prozření. Nádherný film by bez svého hlavního herce, jenž z plátna prakticky nesleze, nebyl ničím. A za mě je to ještě lepší souhra s De Palmou než u legendární Zjizvené tváře. (Cival)

Nelítostný souboj (1995), r. Michael Mann
I kdyby De Niro a Pacino ještě stihli “vydělat na důchod” v tuctu přitroublých komedií, milostivě jim to odpustíme. To, co předvádějí nad šálkem kávy u jednoho stolu pod taktovkou Michaela Manna, jim totiž tu síň slávy doživotně předplatilo. Nepotřebují ani ty bouchačky, protože se ostřelují řečí těla, pohybem obočí nebo druhé vrásky zleva. Al Pacino tohle hraní každým svým záhybem vždy ovládal mistrně, ale až v duelu v podobné váhové kategorii se pozná, kdo má opravdový talent. Nelítostný souboj navždy zůstane především hereckým koncertem, v němž žádná z těch stosedmdesáti minut není navíc. Pacinův Vincent Hanna má plný zásobník emocí a pálí je od boku podle toho, s kým zrovna jedná. Právě díky tomu rozptylu si náramně vychutnáte, když si ti dva zdánlivě nesmiřitelní protivníci sednou a “sednou”. Těžko věřit, že onen památný dialog se jel naostro bez zkoušek a značně se v něm improvizovalo. Kdo umí, ten umí, všichni ostatní poprvé i podesáté jen nevěřícně čumí. (Imf)

Ďáblův advokát (1997) r. Taylor Hackford
Hororovému žánru se Al Pacino vyhýbal prakticky celou kariéru. A možná je to škoda, protože to, co předvedl v pecce Ďáblův advokát, celkem jasně ukazuje, že by se tu neztratil. Hlavním hrdinou tu je Kevin Lomax, cynický advokát z Floridy, který pravděpodobně nemá svědomí. Bez mrknutí oka udělá všechno pro to, aby před soudem osvobodil pedofila, a ještě si za to nechá dobře zaplatit a užije si pár minut slávy před televizními kamerami. Teď mu ale hodil lano John Milton, šéf jedné z nejmocnějších právnických firem na světě, o němž jeho protivníci říkají, že je satan. Kevin od něj dostane spoustu peněz, nádherný byt a možnost postupovat hodně rychle po kariérním žebříčku. Prostě všechno, po čem toužil. Milton má peníze, charisma a umí si užívat života, takže Lomaxe dostane na svou stranu a on si ani nevšimne, že se kolem něj dějí hodně divné věci. Až když jeho manželka spáchá sebevraždu, dojde mu, že s tím satanem a Miltonem je to možná vážnější, než si myslel. Pacino je tu jako pán pekel naprosto boží. Šarmantní šmejd s okouzlujícím úsměvem, který ví, že časy pekelníka, co nahání hříšníky s vidlemi, jsou dávno pryč. Vypadá a chová se jako Tony Stark, jenž místo Avengers šéfuje peklu. A vy budete nejspíš dost často přemýšlet o tom, že takovému satanovi byste se tou krví nejspíš upsali docela ochotně.(Mr. Hlad)