trilogie Kmotr (1972,1974,1990), r. Francis Ford Coppola
Michael Corleone. Pacinova životní role - asi ne kvůli tomu, že by tu hrál na maximum svých sil a možností, ale prostě proto, že stanul uprostřed pravděpodobně nejlepší trilogie vůbec. Její dva první díly se pravidelně ocitají v top desítce nej snímků všech dob, třetí pak rve srdce zdrcující katarzí. Přestože je to Pacino, kdo tomuhle Coppolovu opusu nejvíc dal, Oscary za něj sbírali jiní – Brando a De Niro a nejslavnější roli přinesla Cazalemu, Duvallovi i Caanovi. Oba byli jako jeho bratři geniální, stejně fantastická ale byla proměna mladého Michaela, jenž se nechtěl montovat do rodinného byznysu, v nelítostného mafiánského bosse. První rázné vystoupení vstříc kariéře gangstera, kosení v restauraci, italský románek a jeho bolavé rozuzlení, a pak i chladnokrevné přebrání otěží zpět v Americe a zasvěcení v nového Kmotra tím nejkrvavějším možným způsobem, to vše jsou vrcholné momenty, jež Pacino uhrál leckdy minimalisticky, vesměs jen očima, ale i při své subtilní tělesné konstituci obdivuhodně přesvědčivě, s totálním úderem charismatu.

Ve dvojce a trojce už jeho výstupy nežádají tak jemné nuance a vývoj jeho charakteru není tak fascinující, protože jde o pevně ukotveného bosse, jenž musí nelítostně čelit realitě i nástrahám mafiánského života. Jeho tragický a emocionálně mrazivý rozměr precizně rozehrává dvojka, do antické tragičnosti ji ale dohrává třetí díl a jeho drtivé finále na schodech před operou, v němž Pacino do jednoho exaltovaného hereckého výrazu vměstnal snad všechny bolesti postav, co si prošly devíti hodinami téhle mistrovské ságy. Nejlepší filmy a jeden z nejlepších herců všech dob jako jejich motor. (Cival)

Serpico (1973), r. Sidney Lumet
Je jen málo herců, kteří měli tak oslnivý a dechberoucí počátek kariéry jako Al Pacino. V roční přestávce mezi prvním a druhým Kmotrem totiž dokázal strhnout jedním ze svých nejurputnějších výkonů vůbec. Coby čestný polda Serpico je totiž herecká legenda opravdu k nepoznání. A tím opravdu nemám na mysli jen jeho zarostlou image. Pacino se totiž do titulní postavy položil tak dokonale až zarputile, že ho v některých scénách divák opravdu nepoznává. Frank Serpico je navíc jeden z jeho nejkladnějších a nejpoctivějších charakterů vůbec. Ve svém téměř předem prohraném boji proti zkorumpovaným kolegům naráží na čím dál bolestivější a ničivější překážky, a přesto to jako tvrdohlavý buldok zkouší znovu a znovu. A divák s ním právě díky pohlcujícímu Pacinovu výkonu dokáže procítit každou další tvrdou životní ránu. Pro většinu herců by tohle byl vrchol kariéry, pro Pacina jen famózní nadechnutí před další porcí památných rolí. (Spooner)

Psí odpoledne (1975), r. Sidney Lumet
Upocený Al Pacino tentokrát ve velmi umírněném a uvěřitelném výkonu. Sidney Lumet už od Dvanácti rozhněvaných mužů dokázal podat příběhy obyčejných lidí vystavených morálním zkouškám tak, že se musela zastydět celá společnost. Psí odpoledne vychází z jednoho skutečného příběhu a podařilo se na něm ukázat zmatek a nejistotu, které zmítaly Amerikou v 70. letech. Dvojici smolařských bankovních lupičů zastupují John Cazale v dalším skvělém příspěvku do jeho nešťastně miniaturní filmografie, a hlavně Al Pacino, jenž si po všech stránkách nejistého vietnamského veterána střihnul s výraznou civilností a lidskostí. S Lumetem dobře pochopili, že méně je někdy více, a tak přestože se o kriminálnících až tolik nedozvíme (a leccos si trochu protiřečí), jsme okamžitě na jejich straně. Za to je nutno smeknout před Pacinem, který energicky, a přitom pochopitelně, nabízí hrdinu, jehož lid potřebuje. (Rimsy)

...a spravedlnost pro všechny (1979), r. Norman Jewison
Tohle právnické drama zůstává i po letech trošku ve stínu slavnějších Pacinových kousků, ale většina herců, kteří se nemohou pochlubit tak famózní kariérou, by s ním nejspíš machrovala i na smrtelné posteli. Pacino tu ztvárnil mladého advokáta Arthura Kirklanda, jenž je tak trochu kariérista a už se dávno naučil, že před soudem bývá nejdůležitější umět se dohodnout s protistranou. Teď dostal za úkol obhajovat mocného soudce obviněného ze znásilnění mladé dívky. Arthur ví, že jeho klient rozhodně není nevinný, je však ochotný poslat ho do vězení? Hraje se o jeho vlastní kariéru, ale taky o čisté svědomí a jemu pomalu dochází, že na některé věci prostě nemá žaludek, a že i když je spravedlnost slepá, on už být nemůže. Právnické drama, které se nebojí kousavého a občas i trošku absurdního humoru, patří mezi ty filmy, v nichž je hrdinovým protivníkem on sám. To, jak se s celou situací nakonec Kirkland vyrovná, patří k nejsilnějším momentům stříbrného plátna vůbec. Závěr v soudní síni působí možná trochu naivně, ovšem to, co v něm Pacino předvede, ho povyšuje nad devět z deseti jeho hereckých kolegů a konkurentů. (Mr. Hlad)

Zjizvená tvář (1983), r. Brian De Palma
Sám Pacino říká, že Tony Montana patří mezi role, které má vůbec nejradši. A já se mu ani trochu nedivím. Na začátku osmdesátých let už byl etablovanou hvězdou a měl za sebou dva Kmotry. Vzhledem k tomu, že právě s touhle sérií si ho fanoušci spojují dodnes, tehdy to v tomhle směru muselo být ještě horší. Ve Zjizvené tváři si tedy zahrál gangstera, jenž se od toho kmotrovského typu liší prakticky ve všech směrech. Namísto chladně kalkulujícího elegána je jeho Tony nezastavitelná mašina. Nosem prohnal kila koksu a zanechalo to na něm důsledky, takže je agresivní, násilnický, paranoidní a nevypočitatelný. A Pacino tenhle gangsterský protipól Michaela Corleoneho zvládl zahrát dokonale. Samozřejmě za to může do značné míry poděkovat i Brianu De Palmovi, který z Miami a Floridy udělal místo, kde se točí miliony, každá holka se dá koupit a většinu problémů lze vyřešit s pomocí motorové pily nebo samopalu s granátometem. A tomuhle drogovému ráji, který se během okamžiku může změnit v peklo, šéfuje právě Pacino. A naprosto famózním způsobem. (Mr. Hlad)