Druhá světová válka (1939-1945)

I z téhle tragédie vyšel Hollywood relativně netknutý, zejména díky tomu, že Amerika se do bojů zapojila později a daleko od svého území. Rok 1939 máme v historii zapsaný neslavným písmem, ale pro Hollywood to byla sezóna obrovských hitů a přelomových filmů (Jih proti Severu, Čaroděj ze země Oz). A nelze říct, že by rok 1939 byl tím posledním světlým místem. Právě naopak… válečná mašinérie ukončila i v USA poslední dozvuky Velké hospodářské krize. Průmysl se rozjel na plné obrátky a americká veřejnost si nepřipouštěla závažnost evropské situace. Útok na Pearl Harbor byl daleko a na jiné myšlenky jste mohli v kinech přijít tak snadno u filmů jako byl Maltézský sokol, Občan Kane nebo Casablanca. Před vypuknutím druhé světové si Hollywood užíval vrcholu své zlaté éry. V USA bylo patnáct tisíc kin, do kina chodila týdně půlka populace a zisky z kin byly při přepočtu na dnešní peníze obrovské i z důvodů, které nastíníme v následujícím odstavci.

Hollywood byl nenápadnou továrnou na zábavu. A továrnou v tom pravém slova smyslu. Během druhé světové války byl schopen díky tzv. studiovému systému chrlit stovky filmů na téma, které publikum vyžadovalo. Eskapismus ho katapultoval na absolutní vrchol a 83 centrů z každého dolaru, který Američané utratili za zábavu, putovalo do filmového průmyslu. Co vlastně stálo za tímhle americkým snem? 

Paramount vs. USA (1948)

Doposud jste si při čtení článku mohli říkat - hezká historie plná průšvihů, jež ovšem Hollywood spíš posílily a nikoliv naopak. Tak jakápak to hollywoodská krize. A máte vlastně pravdu, protože ona laciná zábava, kterou filmy bezesporu jsou ve srovnání s koncerty, profesionálním sportem nebo i divadlem, je v době krize vždycky nejvyhledávanější. Teď se ale dostáváme k opravdové krizi továrny na sny odkazující i na název článku. Soudní spor Paramount vs. Spojené státy americké skutečně ukončil tzv. zlatou éru Hollywoodu. Opět to bude ve zkratce, takže historici prominou, jindy a jinde si to uděláme hezké a rozebereme to. 

Nejvyšší soud Spojených států amerických zažaloval Paramount za monopolizaci filmové produkce, distribuce a exhibice. Problém byl v tom, že studia samotná vlastnila kinosály, v nichž se jejich filmy promítaly. Jejich a žádné jiné. To vedlo už od roku 1890 k celé řadě sporů, které se snažily neférový systém napadnout, nicméně neúspěšně. V cestě byla jednoduše vždycky nějaká důležitější situace (viz výše), a když byla celá věc úspěšně zažalována v roce 1938 (žalována byla všechna studia, ale Paramount byl tehdy největší, proto je v názvu celého případu), schylovalo se k druhé světové válce, jež vše poněkud pozdržela. O deset let později se však soudy konečně k celé záležitosti dostaly a na slavný studiový systém si posvítily.

Ono se to tedy ve skutečnosti rozsoudilo už v roce 1940 a studia měla na nové podmínky, které měly kinařům rozvázat ruce, přistoupit do listopadu 1943. K tomu ovšem nedošlo, a tak se v roce 1948 dostal případ na stůl Nejvyššího soudu, který ho poměrem sedmi ku jedné rozsoudil v neprospěch hollywoodských gigantů. V důsledku se pak hollywoodská studia musela zbavit vlastnických podílů v jakýchkoliv kinech a definitivně tak bylo přeťato pevné pouto mezi produkcí a distribucí (díky tomu tehdy studia získávala 100 % veškerých zisků). 

V podstatě všechna studia utrpěla obrovské ztráty, související i s nástupem televize. Je možná paradoxní, že obě dvě největší hollywoodské krize nemají nic společného s jakoukoliv krizí světovou či sociální, ale to je právě ta vrtkavost běhu dějin. V podstatě všichni z velké studiové pětky museli prodat část svých katalogů nebo dokonce i ateliérů, aby se udrželi nad vodou. S výjimkou Disneyho, který dodnes skrz různé holdingy vlastní úplně všechno. Nemusím snad dodávat, že některá studia prodeje katalogů vzápětí velmi litovala, protože televize kromě vlastní tvorby samozřejmě s raketovým vstupem do domácností začala od studií nakupovat licence jejich starší tvorby. A tady Disney vydělal doslova miliardy dolarů. 

Následující dvě dekády byly pro Hollywood, jehož studiový systém byl fenoménem v Evropě obdivovaným i zatracovaným (záleželo na tom, zda jste byl zaměstnavatel nebo zaměstnanec), poměrně krušné. Všechno zlé je ale pro něco dobré. Padesátá a šedesátá léta umožnila zrod mnoha menších studií a produkčních firem, vstup do kin se demokratizoval a divák z toho nakonec profitoval. Větší pestrost audiovizuálních zážitků samozřejmě přinesla i již zmíněná televize.