Epidemie španělské chřipky (1918)

Španělská chřipka je v historii tak trochu neférově schovaná mezi první a druhou světovou válku. Tím, že vypukla na sklonku první světové, která přepsala evropské hranice, se učíme v dějepisu spíš o vzniku republiky, než o epidemii, která zabila třikrát víc lidí než zmíněná první světová válka. Ne, nemusíte to hledat, ale měli byste si to zapamatovat. Je to kulatých 50 milionů. Nebo 2,5 % tehdejší populace.

Nebudu rozebírat detaily, protože si je všichni mohou dohledat. Chřipka udeřila ještě během první světové války, což značně usnadnilo její šíření (informační embargo, mnoho mladých, leč vysílených mužů v poli). Největší úder nákazy ovšem nastal o rok později, kdy i Amerika - ekonomicky netknutá světovou válkou - musela na pár týdnů pozavírat kina a všude se nosily roušky. Tedy všude, jen ne na filmových placech, protože tehdejší hvězdy se cítily nedotknutelně. Španělská chřipka si ovšem nevybírala. Za oběť jí málem padnul budoucí americký prezident nebo třeba Walt Disney. Dovedete si představit svět bez génia animace nebo druhou světovou bez Franklina D. Roosevelta? 

Já vím, tohle filozofování není na MovieZone úplně zvykem, ale zásadním faktem je, že kombinace první světové války a španělské chřipky svět doslova zdecimovala. A Hollywood byl vítězem, protože jakmile se kina znovu otevřela, lidé chtěli slyšet dobré zprávy, bavit se a zapomenout na všechno zlé. Francouzská, německá a východoevropská kinematografie zůstaly po válce v ruinách a epidemie jim dala poslední ránu z milosti. Francouzská studia, která do té doby patřila k těm, co diktují trendy, zůstala pouhým stínem. Jejich zlatá éra skončila a nastoupil hollywoodský diktát. Téměř všechny oblíbené žánry, které dnes známe, vznikly v dvacátých letech minulého století v americké kinematografii.

Situace předcházející tomuto triumfu se přitom do značné míry podobala té dnešní. Kina ve většině Spojených států se zavřela, paradoxně s výjimkou těch newyorských (dnes je to naopak New York, kde se nachází epicentrum nákazy). New Yorker v říjnu 1918 psal, že tamní diváci si budou muset vystačit se staršími tituly, protože uvádění těch nových je pozdrženo. Je nutné si uvědomit, že nikde jinde než v kinech jste tehdy filmy vidět nemohli, takže pro některé fanoušky to byla velká rána. Nové projekty se přitom stále natáčely… alespoň do chvíle, než ze strany kin přestala být poptávka. K ukončení produkcí tedy nedocházelo ze strachu z nákazy, ale čistě z ekonomických důvodů.

Konec války a epidemie pak znamenal velká škatulata, ze kterých se v podstatě zrodila dnešní studiová hegemonie. Velké ryby požraly menší a staly se ještě většími. Místo, které na trhu uvolnily vysílené evropské společnosti, zaplnila americká studia, do nichž pak ze starého kontinentu proudily v průběhu dvacátých let nemalé finance. Stejně jako dnes i tehdy platilo, že se museli noví i staří hráči rychle přizpůsobit. Např. s koncem první světové zaváhal ten, kdo chtěl dál produkovat válečné spektákly, zatímco veřejnost se okamžitě přeladila na optimističtější témata. Válečný žánr se znovu nadechl k úspěchu až o několik let později s příchodem zvukového filmu.

Filmové teoretiky mezi námi bych rád upozornil, že zkratkovitost tohoto textu je zcela záměrná. Vyzobávám jen styčné plochy a často přeskakuji mezi příčinou a následkem, takže mi snad bude odpuštěno. Velká a bohatá historie Hollywoodu by si zasloužila jiné plátno. Možná samostatný podcast. Ale to je zatím hudba budoucnosti. My teď zůstaneme v historii, protože zatímco španělská chřipka odezněla a Hollywood se rochnil v nebývalém úspěchu, který se z tragédie zrodil, nad planetou se znovu začala stahovat mračna.

Velká hospodářská krize (1930-1939)

Možná i tohle téma vaše dějepisářka přejela příliš rychle, nebo se naopak věnovala jen situaci v Československu, takže pojem Černý pátek znáte jen ze samostudia. Velká hospodářská krize byla samozřejmě nastartována už koncem první světové války, jen tehdy nikdo nevěděl, k čemu všemu tehdejší nastavení pravidel povede. Ekonomika USA rostla raketově, což bylo způsobeno nejen výrazným zadlužením poražených evropských mocností, ale také vzkvétajícím akciovým trhem, úvěrováním a mnoha dalšími aspekty, které vyhnaly cenu akcií na maximum. Když se přes něj v roce 1929 burza přehoupla a začala klesat, vyvolalo to u investorů paniku, která kulminovala v říjnu téhož roku. Wall Street vyhlásil krach, který se dominovým efektem šířil na další americké burzy a odtud samozřejmě do Evropy, jež byla na amerických aktivech závislá. 

Americká vláda tehdy vyloženě zaspala a výsledkem byla obří nezaměstnanost, krachy tisíců bank a lavina špatných zpráv a chudoby, která se valila až do půlky další dekády. Třicátá léta byla nejen v USA chmurným obdobím. Jenže zatímco v Evropě tento šok vedl k nástupu fašismu a komunismu, protože kapitalismus a s ním i demokracie byly označeny za nefunkční mechanismy, v Americe již zmíněný Franklin D. Roosevelt, uzdravený ze španělské chřipky, vydává New Deal a chce naopak uzdravit americkou ekonomiku. Nebylo to zadarmo a mnozí ekonomové to dodnes kritizují, ale odpoutáním se od zlatého standardu a převzetím kompetencí nad mnoha průmyslovými odvětvími se USA povedlo otočit kormidlo správným směrem. Ve velkém se začaly stavět dálnice a továrny. Amerika investovala sama do sebe, aby vyřešila nezaměstnanost. Sázka se vyplatila a v druhé polovině třicátých let začalo HDP pomalu růst.

Hollywoodu se paradoxně hospodářská krize nedotkla, protože působil jako kotva demoralizované společnosti. Studia okamžitě začala chrlit bláznivé komedie, muzikály a další feel good filmy a vedle nich naopak tklivé příběhy o úspěšných lidech, kteří se kvůli krizi dostali na okraj společnosti, aniž by to ovšem zlomilo jejich ducha. Bylo zásadní, aby podobné filmy měly happyendy. Do kin každý týden přicházelo 60 až 80 milionů Američanů, což byla zhruba polovina tehdejší populace. Musíme si ale uvědomit, že v roce 1929, částečně i díky nástupu zvukového filmu, přišlo do kin týdně až 110 milionů Američanů (tři čtvrtiny tehdejší populace). V prvních letech od nástupu krize se tedy návštěvnost propadla a mnohá kina musela zavřít, protože neutáhla odliv diváků v kombinaci s nesplacenými investicemi do moderní techniky pouhých pár měsíců před vypuknutím krize.

Lze mimochodem vysledovat tradiční hollywoodský oportunismus. Zatímco bezprostředně po začátku krize byly náměty skoro až anarchistické a vyjadřovaly nálady ve společnosti a hrdiny filmů se často stali i gangsteři a desperáti rozvracející do té doby zavedené pořádky, po nástupu New Dealu a tvrdém vymáhání tzv. Haysova kódu se děj i hrdinové radikálně proměnili. Gangstery vystřídali strážci zákona a kovbojové. V komediích pak se vzrůstající nadějí ve společnosti převažovaly zápletky o tom, jak si bohatý vezme chudou (nebo naopak), které posilovaly snění o beztřídní společnosti a novém začátku.