Mladí muži za pultem, r. Kevin Smith, 1994
Dante sice dneska neměl být vůbec v práci, ale šéf ho potřebuje. A tak se sebere a odjede do Quick Stopu na šichtu, během níž se stihne rozejít s holkou, nechá se seřvat od spousty zákazníků, dá se (možná) dohromady se svou starou láskou, zahraje si hokej na střeše a s pomocí kámoše Randalla z vedlejší videopůjčovny bude zabíjet čas, jak jen to půjde. Třeba debatami o tom, kolik umřelo opravářů záchodů na Hvězdě smrti, kteří zákazníci jsou nejotravnější a co se stane, když místo Jaye začne mluvit Tichej Bob. Celovečerní debut Kevina Smithe stál pár tisíc dolarů a až na jeden výjezd na hřbitov se celý odehrává v mrňavé prodejně a jejím okolí. A i když můžete mít pocit, že trávit tu čas se znuděnými prodavači a jejich divnými zákazníky může být otrava, sakra rychle vám přirostou k srdci. Stejně jako jejich debaty, které jsou o ničem opravdu jen zdánlivě. Kultovní nezávislárna z dob, kdy se Smith věnoval spíš psaní chytrých scénářů než moderování rozhovorů pro IMDB a snaze udělat ze své dcery herečku. A dělal to sakra dobře. (Mr. Hlad)

Slídil, r. Kenneth Branagh, 2007
Brilantní koncert pro jeden dům a dva herce. Asi nikoho nepřekvapí, že Slídil je adaptací úspěšné divadelní hry. A ten, o kterém momentálně píšu, je dokonce remakem první adaptace, ve které hrál Michael Caine toho, kdo tahá za kratší kus provazu. V nové verzi se role obracejí, protože Caine mezitím zestárnul do rolí mentorů a naštvaných dědečků, takže jeho původní part dostává Jude Law. A oba pod vedení Branagha září, stejně jako onen dům. Lokace tu symbolizuje spíš bitevní pole než past a zbraní nejsou kordy ani kolty, ale slova. Ústřední dvojice v podstatě devadesát minut intelektuálně šermuje a dialogy jsou nasnímány tak poutavě, že té hře se zvraty dokonale propadnete. Branagh navíc snímá všechny záhyby ve tvářích herců tak voyeuristicky, že najednou lokace kolem přestane existovat. Poutavé stylistické cvičení ale nezapomíná na původní záměr a divák rázem zjistí, že ve hře na kočku a myš není onou obětí mladší z hrdinů, ale ten, kdo celé divadýlko sleduje. Pokud jste neviděli, je to povinnost. Pokud jste viděli kdysi, určitě jste pozapomněli, jak to skončí a jak moc je to skvělé. Povinné opáčko, abyste viděli, jak málo stačí k sehrání velkého dramatu. (imf)

Pohřben zaživa, r. Rodrigo Cortés, 2010
Co potřebujete k pořádnému napínáku? Jednoho herce, mobil a místnost. Co místnost… díru v zemi. Tak zhruba metr na dva metry. Ani ji nemusíte moc zařizovat, protože obyvatel tohoto AirBnB se už snídaně, jak by název napovídal, a vlastně ani toho vzduchu, za pár hodin nedočká. Ano, pochopili jste můj úvod správně. Ryan Reynolds leží v čerstvě vykopaném hrobě a na rozdíl od Umy Thurman neumí one inch punch, takže šance, že se z toho dostane jinak než obvoláváním známých na skoro vybitém telefonu, je docela mizivá. Brutálně jednoduchý koncept ohromil festivalová publika v době, kdy si Reynolds lízal rány po Green Lanternovi. Nečekejte tedy jeho deadpoolovské alter-ego, tohle je opravdu boj o holý život. Režisér Cortés využívá omezení dané rozpočtem i kulisami velmi chytře. Dokonce tak, že byla škoda nedat mu v následující dekádě větší projekt, který by se podíval do kin. Pohřben zaživa je každopádně nejen o nejklaustrofobičtější z karantén, ale hlavně o dobrém nápadu. Bez Reynoldse by se film nedostal na festivalový okruh, ale mobilní monology v hrobě jsou minimalismem, na který si může trumfnout kdokoliv, kdo má peníze alespoň na slušného scenáristu.