Okno do dvora, r. Alfred Hitchcock, 1954
Bylo by naivní čekat, že tenhle film se v našem žebříčku neobjeví. Okno do dvora je jeden z nejlepších kousků Alfreda Hitchcocka a mezi filmy, které se odehrávají v jednom malém uzavřeném prostoru platí za klasiku. Hitchcock vsadil na Jamese Stewarta v hlavní roli, krásnou Grace Kelly, voyerovskou zápletku a chytře budované napětí. A všechno to skvěle funguje i po více než šedesáti letech. I když došlo na pár remaků a předělávek, jen těžko si dovedu představit, že by tahle látka šla zpracovat nějak lépe. Stewart si tu zahrál fotografa, jenž musí kvůli zlomené noze zůstat doma a samozřejmě se strašně nudí. Takže začne pozorovat svoje sousedy. Amatérský šmírák si ale časem všimne podivného jednání svého souseda a začne být přesvědčený, že zavraždil svou manželku. Jenže jak to dokázat? A co se stane, když se o zvědavém fotografovi dozví i potenciální vrah? (Mr. Hlad)

Dvanáct rozhněvaných mužů, , r. Sidney Lumet, 1957
Totální filmová klasika Sidneyho Lumeta ukazuje, že i film, ve kterém si dvanáct lidí hodinu a půl povídá v jedné místnosti, může být nejen zajímavý a zábavný, ale i atraktivně natočený. Lumet tu dokáže šponovat napětí, dostat se pod kůži jednotlivým hrdinům a samozřejmě i divákům. Mění tempo a má dost nápadů na to, aby s pomocí kamery dokázal udělat vizuálně zajímavou podívanou i z jednání dvanáctky porotců. Ti mají rozhodnout, jestli pošlu na smrt osmnáctiletého mladíka obviněného z vraždy nevlastního otce. Jedenáct mužů má jasno, jen Henry Fonda si není úplně jistý a svým odhodláním a logickými argumenty nakonec získává spojence. Jenže jiní muži zase chtějí, aby obžalovaný zemřel. A často z úplně jiných důvodů, než je obvinění z vraždy postavené na chatrných argumentech. Začíná souboj charakterů, v němž nejde jen o jeden jediný život, ale i o morálku a schopnost vyrovnat se s vlastními životními chybami. Vedle geniálního Henryho Fondy nebo Lee J. Cobba se objevil i Jiří Voskovec. (Mr. Hlad)

Snídaňový klub, r. John Hughes, 1985
V Americe jde o totální klasiku a do značné míry o generační film. U nás však Snídaňový klub diváci tolik neznají, což je škoda. Jde totiž o jeden z nejlepších filmů Johna Hughese, scenáristy Sám doma a tvůrce filmů jako Bláznivá dovolená nebo Volný den Ferrise Buellera. Během školního povinného doučování (takový důstojnější výraz pro poškolu) se ve třídě schází pět studentů, kteří nemají na první pohled vůbec nic společného. Atlet Andrew, šprt Brian, zakřiknutá Allison, školní krasavice Claire a rebel John. Spojuje je jen pár věcí. To, že chodí do stejné školy, musí trávit odpoledne zavření v učebně, nemají rádi zástupce ředitele, jenž je tu drží a jeden druhým víceméně pohrdají. Jenže během těch několika hodin, které jsou nuceni spolu strávit, se musí nějak zabavit, a tak si začnou povídat. A ukáže se, že všichni do jednoho mají podobné problémy a tím největším je, že pro jejich okolí je jednodušší přistupovat k nim jako ke stereotypům. Pokec v učebně ale může minimálně jim pěti trošku pomoci otevřít oči. (Mr. Hlad)