Sam Mendes a jeho nový snímek 1917 nakonec těch Oscarů nepobrali tolik, kolik se čekalo, a cenu pro nejlepší film jim překvapivě vyfoukl korejský Parazit. I přesto ovšem po neuvěřitelné řadě vyhraných cen patřil Mendesův epos mezi nejočekávanější film (nejen) začátku roku. Nyní se ho, po divokých distribučních přesunech, konečně pomalu dočkáváme i v českých kinech. A my vám můžeme prozradit, jak se nám v redakci líbil.

Jak to vidí Imf:

Filmová adaptace videohry Battlefield 1? Forrest Gump křížený s vojínem Ryanem? Rádoby vtipných přirovnání lze na 1917 vymyslet tuny. Film o ničem a přesto o všem, instantní válečný kult, ale taky reklama na řemeslně noblesní prázdnotu. Všichni mají pravdu, ale to jste si sem asi přečíst nepřišli. Nový film Sama Mendese není osobitý, ale je zatraceně osobní. Jakkoliv bych měl režiséra nesnášet poté, co dovedl do slepé uličky Jamese Bonda, 1917 jsem hltal od prvního do posledního záběru. Ano, dneska mám vtipnou. Jeden z majstrštyků Deakinsovy kamery a skvělých triků je ten, že neviditelné střihy jsou skryty a divák tak kouká na jednu dlouho nepřetržitou cutscénu. A jestli je to jako dvě hodiny koukat na hru, která se nedá hrát? Přesně takhle u mého gauče stáli příbuzní nebo kamarádi, když jsem hrál Uncharted! 

Mendesova volba zdánlivě jediného záběru má za úkol diváka udržet ve výhni první světové, ve všem tom bahně a zmaru, což se nepochybně daří. A že se vlastně ve filmu nic důležitého nestane? Tohle není nějaká předem naprogramovaná mise, kdy se ve správný okamžik spouští patos, emoce nebo gejzíry krve. Ne, tohle je prostě realistický den v zákopech, jak ho zažil Mendesův dědeček, který se o tom rozpovídal až někdy na prahu sedmdesátky, kdy rodina zjistila, že má doma hrdinu, co válečné medaile den po obdržení vyměnil za lahev vína. Proč? Protože měl žízeň. 1917 k vám promluví, i když si ji Mendes natočil sám pro sebe. Mazejte do kina s co největším plátnem a pak navštivte svoje prarodiče a pořádně je vyzpovídejte na téma “co jste dělali, když vám bylo tolik, co mě”. Divili byste se, kolik lidí se takhle nestihne zeptat. Tak nedělejte stejnou chybu.

Jak to vidí Mr. Hlad:

O 1917 se bude mluvit jako o tom válečném filmu, který byl natočený na jeden záběr. Což reálně není, ale všichni to víme a nemám pocit, že by to někomu mělo vadit. Byla by ovšem velká chyba na něj koukat jen jako na technicky dokonalý snímek, v němž se Mendes a Deakins vyblbli s kamerou. Ta je samozřejmě úžasná, 1917 vypadá jako počítačová hra, při níž kamera zvládá hrdiny během dialogů objíždět, plazí se spolu s nimi bojištěm a kameraman hledá ty nejšílenější, ale stále funkční úhly, z nichž by mohl všechno snímat. Jenže hlavní hvězdou tu pořád zůstává Mendes jako vyprávěč, jenž se v tom „jednom jediném záběru“ zvládá dostat pod kůži jak hrdinům, tak i divákům. 

Zatímco zpočátku je chladný a odtažitý a podobně jako jeden z vojáků bere celou  misi jen jako rozkaz, který se musí splnit. A doufá, že to přežije. Postupně si však začíná připouštět důležitost celého úkolu a na povrch se nenápadně, ale nakonec i velmi intenzivně derou hodně silné a emocionální scény. A třeba celá pasáž v hořící vesnici nebo samotný závěr jsou neskutečně silné momenty. 1917 je audiovizuálně (práce s hudbou je naprosto výtečná) dech beroucí podívaná, v níž se skrývá velmi silný, krutý, dojemný a působivý příběh. Ten film nejen že skvěle vypadá. Je skvělý celý.

Jak to vidí Rimsy:

Je to gimmick, nebo ne? Tahle otázka se vkrádala už od zveřejnění prvních informací o Mendesově (a ve snad ještě větší míře Deakinsově) uchopení jedné prvoválečné epizody. No, a pravda je taková, že bohužel to tak opravdu je. Příběh je sám o sobě banální, což by vůbec nemuselo vadit, neboť i na značně úsporné ploše ukazuje velké množství válečných hrůz, s nimiž se tehdy museli (nejen) vojáci potýkat. Jenže za mě je problém v tom, že Mendesova zákopová momentka nepřidává do ranku kvalitních válečných snímků nic moc nového. Opět se dozvíme, že válka je špinavá a nečestná, nikdy nekončící a nesmyslná, prolezlá byrokracií, ale možná i skýtající určitou naději a nový život. V zásadě tedy totéž, co se dozvíme už někdy od 60. let. 

Zde je tedy v hlavní roli Deakinsova kamera, která se celou dobu snaží balancovat mezi vysoce inscenovanou uměleckostí (dávající vzpomenout třeba na Bélu Tarra či Hou Hsiao-Hsiena) a zdánlivě realistickou přirozeností, jak ji známe ze standardních hollywoodských válečných bijáků. Vyznění je proto někde na půli cesty, ale nutno uznat, že od Lubezkiho jízd v Birdmanovi si nikdo v Hollywoodu nedal takovou práci s komponováním záběru a konstantním posunem napříč mizanscénou.

Zdá se tedy, že mám trochu problém s konceptem a tím, jak se snaží hrát na efekt. Jenže přestože toho pod hezkou skořápkou moc nenacházím, musím uznat, že vytyčený styl byl dodržen a cíl naplněn. Mendes udělal přesně to, co chtěl, a pomohli mu i výborní George MacKay a Dean-Charles Chapman v hlavních rolích. Potěší i camea Firtha, Cumberbatche, Scotta, Stronga a Maddena, kteří i velmi omezený prostor dokážou ovládnout. Výsledkem je velmi povedený film a od A do Z napsaná učebnice pro kameramany – a to vlastně asi i stačí.

Recenzi čekejte brzy.