Máme za sebou premiéru posledního Terminátora, který pod produkčním dohledem Jamese Camerona dost pravděpodobně celou oplechovanou franšízu uzavře. A ať už si o kvalitě filmu nebo některých jeho předchůdců myslíte své, jedno se popřít nedá – Terminátor dal světu jednu z nejikoničtějších filmových melodií všech dob. Melodii, která se může směle řadit k takovým filmovým hymnám, jako jsou Star Wars, Indiana Jones, Piráti z Karibiku nebo James Bond. A dovolím si tvrdit, že se stala symbolem Terminátora snad ještě víc než představitel hlavní ikonické role Arnold Schwarzenegger. Využijme teď technologii Skynetu a vraťme se časem zpět, abychom se ohlédli nejenom za hudbou k prvnímu Terminátorovi, ale i za soundtracky, které pomáhaly dotvářet terminátoří svět v následujících pokračováních.

Terminátor (1984) – Brad Fiedel

Autorem geniální futuristické melodie, při které vám okamžitě naskočí husí kůže, je americký skladatel Brad Fiedel, pro něhož byl Terminátor první důležitou celovečerní zakázkou. Do té doby měl na kontě jen několik úspěšných zářezů v televizi a pár nízkorozpočtových záležitostí. James Cameron na něj narazil prostřednictvím agentury Gorfaine/Schwarz, která dodnes sdružuje řadu hudebních skladatelů, včetně takových velikánů jako James Newton Howard nebo John Williams. Cameron dostal k dispozici kazetu s Fiedelovou tvorbou, která ho okamžitě zaujala, nicméně ke spolupráci ho přesvědčilo až demo, které Fiedel nahrál s využitím piana a syntezátoru (a to ručně, ještě před nástupem MIDI!). Tím byly položeny základy geniálního hudebního motivu, který se později stal synonymem pro Terminátora, což potvrdil sám Cameron v momentě, kdy mu Fiedel pustil skladbu, jíž známe ze soundtracku pod názvem „Main Title“. Tehdy pravil: „To je ono! To je Terminátor!“ Fiedelovi se ve filmové hudbě podařilo prostřednictvím experimentování a improvizace skloubit prosté motivy piana symbolizující melancholii a naději („Love Scene“) s temnými syntézami kovových rytmů zastupující robotickou beznaděj postapokalyptické budoucnosti („I’ll Be Back/Police Station & Escape“). A díky tomuto dokonalému mixu vznikl soundtrack, který je narozdíl od všech modelů terminátorů (i filmů jako takových) nezničitelný a při kterém musí člověk smeknout před umem i dávkou štěstí, s jakou to všechno v době analogové hudby zapadlo dohromady. A mimochodem – ten klíčový zvuk kovadliny z hlavního motivu je úder kladiva do kuchyňské pánve.

Hodnocení: 9/10

Terminátor: Den zúčtování (1991) – Brad Fiedel

První Terminátor znamenal raketový start v kariéře Jamese Camerona i Arnolda Schwarzeneggera. A když se tihle dva po šesti letech sešli u pokračování s podtitulem Den zúčtování, nechyběl u toho ani Brad Fiedel. Oproti jedničce měl tentokrát možnost být u projektu od samotného počátku, což mu umožnilo se na hudbu dostatečně připravit. Ačkoli zůstal věrný syntezátoru, většinu použitých zvuků pořídil nejprve jako živou nahrávku, kterou následně překroutil k nepoznání na hudebních přístrojích, které byly v roce 1990 k dispozici. Např. hudební motiv pro T-1000 vznikl díky dechovému orchestru, jehož členům Fiedel řekl, aby hráli tak, jako kdyby byli chovanci psychiatrické léčebny. Výsledek byl nezvykle působivý. Způsob, jímž Brad Fiedel u T2 pracoval s elektronickou hudbou, byl v podstatě stejně průkopnický jako práce Jamese Camerona se CGI efekty. Fiedel vzpomíná, jak si v jednu chvíli uvědomil, že skládá hudbu k nejdražšímu filmu všech dob, a to doslova na koleni ve své garáži. Přesto zůstal věrný zvolenému konceptu a výsledkem byl upgrade, který filmu prokázal stejnou službu jako Robert Patrick v roli T-1000. Bylo to prakticky dokonalé vystižení kovové duše Terminátora. Tíživé momenty metalické deprese prezentované motivem T-1000 („Escape From The Hospital“) dokázal Fiedel opět velmi úspěšně prostřídat s melancholickými nádechy jednoduchých melodií, ve kterých tentokrát klavír z jedničky nahradila akustická kytara („Desert Suite“). Dokonalost soundtracku podtrhuje závěrečná skladba celého alba s titulem „It’s Over“, která ústřední hudební téma proměňuje v hořkosladké loučení s T-800. A když v samotném závěru zazní na pár sekund hoboj reprezentující lidskost, kterou v posledních chvílích své existence Terminátor pochopil, musíte stejně jako Arnold zvednout palec nahoru.

Hodnocení: 10/10

Terminátor: Vzpoura strojů (2003) – Marco Beltrami

T2 byl neuvěřitelný hit, nicméně k případnému pokračování se James Cameron opakovaně vyjadřoval negativně – k terminátorovi už prý řekl vše, co se říct dalo a celý projekt považoval za uzavřený. Ne tak Arnold, který koncem tisíciletí ztrácel popularitu a před nástupem do politiky chtěl další obří hit. A odlišný názor mělo i studio Warner Bros., které v mezidobí získalo práva na další filmy a chtělo zopakovat úspěch T2. Bohužel změna na pozici režiséra (Camerona nahradil Jonathan Mostow) přinesla i změnu skladatele – Mostow si vybral Marca Beltramiho, v té době rutinéra především hororového žánru (Mimic, série Scream, Resident Evil, Blade 2). Beltrami nahradil elektronickou hudbu klasickou orchestrální partiturou, čímž posunul vyznění celého filmu snad ještě výrazněji než scénář, který zahrnoval celou řadu vtipných a parodujících momentů, zcela netypických pro vážně míněnou jedničku i dvojku. Původní legendární motiv sice na soundtracku najdete, ale pouze jako tónový základ pro novou ústřední melodii („A Day In The Life“), resp. na závěr jako bonusový track („The Terminator“). Ponuré mechanické smyčky a kyberpunkem provoněné intonace Brada Fiedela v plném rozsahu nahradily žestě a smyčce, které změnily Terminátora k nepoznání a hudebně ho natočily směrem, který nemá s Fiedelovou prací mnoho společného. Navzdory řečenému ovšem soundtrack Marca Beltramiho není vůbec marný. Osudovost nového hudebního motivu je nepopiratelná, stejně jako snaha vetknout do filmu hororové hudební prvky („Starting T1“), frenetickou hudební akci (adrenalinem nabušené bicí ve skladbě „Blonde Behind The Wheel“) i dojemné momenty („JC Theme“). A závěrečný dějový twist podkreslený skladbou „Radio“ (s decentními vokály a skvělým houslovým sólem) vám do uší pošle koncentrovanou dávku rozjitření nad světem zanikajícím v plamenech atomové apokalypsy.

Hodnocení: 7/10

Terminator: Salvation (2009) – Danny Elfman

Čtvrtý díl, herecky vyzbrojený Christianem Balem, zkusil příběh Terminátora uchopit jinak. Studio vyslyšelo volání fanoušků po postapokalyptickém boji odboje proti Skynetu a angažovalo režiséra McG, aby tuto myšlenku převedl na plátno. Volba hudebního skladatele padla na Dannyho Elfmana, který byl v té době již opravdovým veteránem, ovšem se zálibou v klasické orchestrální hudbě. Návrat k metalickým kořenům původních dvou soundtracků tedy nehrozil – Elfman místo toho posunul instrumentální hudbou vyznění celého filmu ještě o krok dál než Beltrami a k původní melodii se skoro nevrací. Namísto toho přichází se svou vlastní („Opening“), při které dává vyniknout hlavně smyčcům propleteným s duněním bicích a říznými výškami trubek. Mnohem víc než předchozí dva skladatelé pracuje s jednoduchými kytarovými pasážemi doprovázenými pomalými smyčcovými tématy, bohužel bez výrazné zapamatovatelné melodie („Broadcast“, „Fireside“). A to je zřejmě největší slabina celého soundtracku – přestože v mnoha skladbách Elfman dokazuje, že mu kybernetická tematika Terminátora není úplně cizí („The Harvester Returns“), nerozvíjí tyto prvky dostatečně a namísto toho sklouzává místy až ke kakofonii bez jakéhokoli osobitějšího motivu. A to je velká škoda, protože to vede k celkové nevyhraněnosti výsledné hudby, navzdory slibnému úvodu.

Hodnocení: 6/10

Terminator: Genisys (2015) – Lorne Balfe

Genisys je zřejmě největším otloukánkem celé filmové ságy. Imf ve své recenzi dokonce přirovnal pátý díl v režii Alana Taylora k něčemu mezi análním sexem a kolonoskopií. Jak je na tom po hudební stránce? Odpověď zní – překvapivě lépe než vlastní film, a to navzdory neujasněnému hudebnímu konceptu, jestli jde o prequel, sequel nebo něco úplně nového. Hudbu měl původně skládat Christophe Beck, ale nakonec byl nahrazen Lorne Balfem z hudební stáje Hanse Zimmera. Díky tomu vám mnohé melodie budou důvěrně známé, protože jste je už v různých podobách mnohokrát slyšeli v jiných filmech. Čím ale soundtrack vyniká, jsou pomalé pasáže věnované mladé Sarah Connor – hned první skladba „Fate and Hope“ ve vás navodí tu správnou osudovou zádumčivost, a to s použitím jednoduchého pianového motivu, který se následně rozvine do sborového hřmění celého „orchestru“. Tento nový motiv je potom zopakován v několika různých variacích („Better Days“, „If You Love Me You Die“ a „What If I Can’t?“) a stává se paradoxně hlavní předností celého alba. Balfe sice prohlásil, že chce s respektem k původní filmové hudbě Brada Fiedela zakomponovat jeho slavné melodie do své hudby, ale nijak zvlášť výrazně se o to nepokusil („Fight“). Zbytek alba je vyplněný generickou a snadno zaměnitelnou rytmickou hudbou, která by mohla být použita k jakémkoli jiném filmu nebo videohře. Na samotný závěr sice zazní v Balfeově podání ústřední terminátoří hymna („Terminated“), ale pouze jaksi dodatečně, bez vazby na vlastní film.

Hodnocení: 5/10

Terminátor: Temný osud (2019) – Tom Holkenborg (aka Junkie XL)

Poslední návrat Terminátora doprovázela velká očekávání, a to nejenom díky produkčnímu dohledu Jamese Camerona a rozpočtu 185 milionů dolarů. Fanoušci filmové hudby spekulovali, jestli se společně s Arnoldem a Lindou nevrátí rovněž Brad Fiedel. Jeho jméno se dokonce na nějaký čas objevilo na stránkách IMDb.com v kolonce „Autor hudby“, nicméně tuto fámu vyvrátil sám skladatel. S jistou mírou lítosti konstatoval, že hudbu skládat nebude, ale že kdyby byl Cameronem osloven, určitě by to vzal. Promarněná příležitost? Rozhodně! Fiedel sice s filmovou hudbou skončil v roce 1995 (Johnny Mnemonic), nicméně nepochybuji, že by dokázal přijít s novou várkou nápadů pro svůj původní hudební podtext. Režisér Tim Miller nakonec vypátral relativně obstojnou náhradu, a tou byl Tom Holkenborg neboli Junkie XL. Ten se v průběhu doby vypracoval na velice obstojného hudebního skladatele, jehož portfolio zahrnuje jak práci se syntezátorem (Mad Max: Zběsilá cesta), tak orchestrem (Temná věž, Smrtelné stroje). Pro opakovaný reboot Terminátora se tudíž zdál být ideální volbou. Již úvodní skladba „Terminated“ vám dá jasně najevo, že původní hudba Brada Fiedela je pro Holkenborga základní výchozí metou, které se bude vzdávat hold a se kterou se bude pracovat s náležitým respektem (podobně jako John Debney přistupoval k původní hudbě Alana Silvestriho ve filmu Predátoři). Na druhou stranu musel Holkenborg přijít s něčím novým, aktuálním, a tak se rozhodl přidat výrazně rychlejší a agresivnější melodie („REV 9“). Zároveň však vetknul do hudebního příběhu novou linku prostřednictvím latinskoamerických kytarových rytmů („My Name Is Dani“), s jejichž použitím parafrázoval ústřední terminátoří hymnus, čímž nejenom definoval hudební téma hlavní hrdinky, ale i vyznění celého soundtracku. K podobnému kroku se před pár lety odhodlal Hans Zimmer ve čtvrtých Pirátech z Karibiku, díky čemuž zpestřil svou klasickou nabídku důvěrně známých motivů. U Temného osudu tohle funguje lehce dvousečně, kdy sice oceníte znovuoživení důvěrně známých melodií prvních dvou filmů, ale současně je to celkovým vyzněním posouvá mimo původní terminátoří universum. Jako důstojné rozloučení s franšízou nicméně Holkenborgův soundtrack vyznívá mnohem lépe než samotný film. A mimochodem – ten klíčový zvuk kovadliny z hlavního motivu tentokrát skutečně JE kladivo bušící do kovadliny, čímž se kruh snad definitivně uzavřel.

Hodnocení: 7/10

Který terminátoří soundtrack máte nejradši vy?