Tahle myšlenka je jedním z mnoha provokativních postřehů, prostřednictvím nichž se nám naplno vyjevu, že Karel Vachek to zase dokázal. Jeden z nejosobitějších tvůrců tuzemské dokumentaristiky měl vinou komunistického režimu na dvě dekády přerušenou kariéru, a tak si po skvělých a novátorských dílech jako Moravská Hellas nebo Spřízněni volbou musel na další díla počkat. Po revoluci se však dokázal vrátit s Novým Hyperionem – délkou i záběrem masivní výpovědí o čerstvě demokratických poměrech v mlaďounké federaci. Další díla už byla přijata s většími rozpaky, přestože se kousek po kousku cizelovala Vachkova metoda – mixující originální filosofii, trefné společenské postřehy, zjevně nabubřelé autorovo ego i zálibu v obskurních kompozicích a mizanscénách. To vše se dočkává svého vrcholu ve zřejmě posledním Vachkova filmovém románu, gargantuovském zamyšlení nad přesahem komunismu do naší současné společnosti – k jehož podstatě se ani v dalších, notně rozháraných odstavcích nepřiblížím, to se prostě musí zažít.

Zkušení diváci však už jistě vědí, že shrnout do jedné věty byť i ústřední téma filmu je ve Vachkově případě nemožné. Dokumentární samorost příští rok oslaví 80. narozeniny a podle toho vypadá i jeho přístup k aktuálnímu kusu. V něm totiž využívá záběrů ze svých předchozích filmů, historických dokumentů, nově natočených fragmentů aktuálního dění, vlastních rozhovorů s osobnostmi velmi proměnlivé výpovědní hodnoty i výrazně stylizovaných hraných pasáží. Výchozím tématem je samozřejmě stav současné společnosti, v níž Vachka zřejmě nejvíce pálí krize zastupitelské demokracie. Tedy, krize ve Vachkově pojetí – politici podle něj ztratili důvěryhodnost a přirozenou autoritu, a tak by (záměrně přestřeleným) řešením údajně mohla být samovláda lidí na internetu, kde by prostřednictvím sociálních sítí odhlasovali vše potřebné. Typicky provokativní myšlenka samozřejmě nemůže při bližším zkoumání obstát, ale Vachkovijde – jako ostatně vždy – o probuzení z letargie a rozvíření diskuze.

Z toho důvodu je zcela logické, že výsledný film se této linky drží jen velmi okrajově, zároveň se totiž věnuje i… všemu jinému. Vachkova románová metoda nemá daleko k nekončícímu proudu asociací, který je stejně provokativní jako absurdní a stejně humorný jako děsivý. Kdo nemá rád dokumenty, v nichž jejich autor příliš zasahuje do vyprávění a agendy, bude tady zděšen – sám Vachek je totiž agendou. O množství témat se navíc baví s lidmi, kteří jsou podobně jako on v lepším případě nonkonformní, v tom horší názorově pochybní – ať už se jedná o ekonomku Švihlíkovou, sociologa Kellera, filosofa Žižeka, mystika Moodyho či mladé kryptoanarchisty. Sám Vachek ve filmu říká: “Miluji nepřesná fakta.” (Nebo něco v tom duchu, takže by ze mě vlastně mohl mít radost.)

Leckdy pochybné a nejasné konstrukty zmíněných osobností i sebe samého pak používá k argumentaci o krizi zastupitelské demokracie i prezentaci svých vlastních světonázorů týkajících se důležitosti vnitřního smíchu jako vzpouře proti danosti osudu, iluzi svobodné vůle, touze lidí po populistických vůdcích či třeba nutnosti jíst ve válce své nepřátele (protože zabíjet bez snězení mrtvoly je nesmyslné, že). Jakkoli je takový výklad nesourodý a zmatený, v řadě pomalejších momentů nabírá nečekaně silné grády a kupříkladu ze záběrů popáleného dělníka Josefa Hlavatého, inspirovaného činem Jana Palacha, se ve Vachkově režii doslova tají dech.

Vedle množství témat zaujme i neotřelá forma, která otrlé vachkovce nepřekvapí, ale pro kolemjdoucího diváka může být dost šokující. Tak si pojďme pár bodů shrnout: Vachek své obrazy rád doplňuje psanými texty plnými typografických chyb, ne nepodobnými exaltovaným powerpointovým výkřikům, jež se scházejí v mailových schránkách našich prarodičů; i výběr fontu a grafická podoba textů vypadá jako z obyčejného windowsovského Malování, což má v důsledku velmi specifické kouzlo. Typická scéna vypadá třeba tak, že ve Vachkově knihami vystlané pracovně sledujeme televizi promítající státní pohřeb Václava Havla, kolem níž zmateně poletuje malý dron. Právě snaha o provokaci a neutuchající vyhazování diváka z komfortní zóny je přiznaným jádrem Vachkovy metody.

335 minut dlouhý film je rozdělen do čtyř částí zhruba po 80 minutách. Sám Vachek opakovaně tvrdí, že ta první je jen pomalým rozjezdem a následně dokument nabírá na tempu. To je však jen další z řady jeho mystifikací, realita je totiž přesně opačná - úvod na diváka zběsilou rychlostí metá témata, jež by následně mohla (a měla) být rozebírána důsledněji, jenže postupem času Vachek zpomaluje a poslední čtvrtina včetně dvacetiminutového epilogu už nemá daleko k jakési intelektuální meditaci. Překvapivě to však dohromady funguje velmi dobře a čím více času člověk s tímto filmovým monstrem stráví, tím více se naladí na jeho mystickou argumentaci a bez přehánění mu přiroste k srdci. Nelituji jediné minuty, kterou jsem s filmem strávil, což je při takové náloži rozhodně úctyhodný výkon. A o čem že ten film tedy vlastně je? Jak řekl sám Vachek: “Mýmu tátovi vzali komunisti hotel a já se ho ptal, jestli mu to vadí. On odpověděl, že kdyby ho tam aspoň nechali pracovat, tak že se s tím smíří! Jenže oni ten hotel úplně zrušili.” Tak a vezměte si z toho, co chcete.