Letos jsem si v srdci Vysočiny naordinoval trochu poklidnější režim, takže si dnes projedeme jen několik zajímavých kousků, které jsem během festivalového víkendu stačil vidět. Ale na pár dalších se můžete těšit v dalších dnech v rámci samostatných recenzí – o nic zásadního ochuzeni nebudete! Pokud ale přemýšlíte, jestli se během závěrečných dnů ponořit do dokumentárního víru, třeba nasbíráte pár tipů.

Nedotknutelný

Britský dokument se zaměřuje na výpovědi žen, které zveřejnily své neblahé zkušenosti s hollywoodským producentem Harveym Weinsteinem, a tak pomáhaly formovat i hnutí MeToo. Režisérce Ursule Macfarlane se nepodařilo před kameru dostat většinu známých jmen, jež se ve dva roky starém dění angažovaly, a tak zdaleka nejznámější hereckou tváří je tu Rosanna Arquette. Výpovědi zneužitých žen mají kolísavou věrohodnost i informativnost, přesto se Macfarlane alespoň přiblížila k popisu toho, co je obětem MeToo leckdy vyčítáno – jak mohly ženy něco takového vůbec dopustit? A proč o děsivých skutcích tak dlouho mlčely? Je tristní, nakolik se stále nepodařilo vysvětlit tak psychologicky smysluplné detaily. V rukou zkušenějšího filmaře by se to z respondentek snad podařilo dostat lépe, Macfarlane však zůstala na půli cesty, když vnímavému divákovi načrtla pocity, ale zatvrzelým šovinistům nenabídla nic nového.

Smrt pana Lazaresca

O výsledku hlavní soutěžní sekce Opus Bonum rozhodne rumunský filmař Cristi Puiu, jehož Smrt pana Lazaresca se pro mě stala nakonec nejsilnějším zážitkem festivalu. Není to dokument, není to novinka, přesto se sluší upozornit i na ty body programu, jež stojí trochu mimo hlavní pozornost festivalu. Drama z roku 2005 bylo totiž oceněno v Cannes a do značné míry tak napomohlo ke startu fenoménu, jemuž se dnes (možná trochu přehroceně) říká rumunská nová vlna. Smrt pana Lazaresca je komorním dramatem stojícím na frustraci diváka – tak, jak to mám rád. Na ploše téměř dvou a půl hodin sledujeme zuboženého šedesátníka, který se dovolává zdravotní péče. V důsledku přebujelé byrokracie a nefunkčních státních institucí se mu to však nedaří a lékařský personál ho během jeho putování po několika nemocnicích nechává umírat pod svýma rukama. Puiu se však dostává dál než k pouhé kritice společenských poměrů – nekompromisně, bez patosu, ale s dostatečnou mírou diváckého vtažení ukazuje, že za selháváním systému stojí především lidský faktor; s čímž se opravdu nedá nic dělat. Pořádná depka, ale podaná strhujícím způsobem.

Sedm vykročení za obzor

Festival si letos připomíná v podstatě zapomenutou osobnost Felixe Soboleva, sovětského filmaře, který se v 60. a 70. letech zajímal o psychologii a rád zaznamenával experimenty, reflektující tehdy nejnovější poznatky vědy. Na rodné Ukrajině byl sice svého času za hvězdu dokumentaristiky, jenže za hranice se většina jeho slávy nedostala. Vedle krátkého snímku Hrdinství, až propagandisticky prezentující udatnost sovětských vojáků za druhé světové války, jsem viděl ještě Sedm vykročení za obzor – hodinové zamyšlení nad možnostmi lidského mozku včetně úvah, zdali už na konci 60. let není mladý člověk zahlcen množstvím informací kolem něj. Zajímavá premisa, jež je však udolaná realizací na úrovni výukových filmů, v nichž se provádějí banální a z pohledu dnešní vědy zcela absurdní experimenty. Člověk se nevyhne úvahám, že se nelze divit nedávné replikační krizi v psychologii a problémům dalších společenskovědních oborů, neboť kumulace poznatků probíhající těmito pseudovědeckými cestami opravdu není dlouhodobě udržitelná. Z určitého pohledu tedy zajímavé, ale rozhodně na to nikdy nekoukejte – mimo nadšence pro vědeckou metodologii je to vážně nekoukatelné.

Pátrání po panu Kostkovi

V soutěžní sekci Mezi moři se představil lotyšský snímek, který sice v názvu dává vzpomenout na pana Spocka, ale z přísně logického hlediska je vcelku o ničem. Sleduje totiž příběh bubeníka, který se snaží najít svého kamaráda, úspěšného bankéře, který po krachu banky (a tedy i ztrátě bubeníkových peněz) utekl kamsi do Afriky. Jsou důležitější peníze, nebo přátelství? A jaká je osobnost tajemného muže s přezdívkou Kostka? Příjemný náčrt, trpící však tím, že bubeník onoho mysteriózního finančníka najde asi po deseti minutách a zbytek stopáže tvoří narcistní bromance o dvou sebestředných ťulpasech, kteří se neautenticky předvádějí před kamerou a ostentativně se vyhýbají odpovídání na důležité otázky. Jestli vám nestačí vyprázdněné velkohubé tlachání obou hlavních charakterů, 80 minut se dá snést jen díky pěkným záběrům africké exotiky.

Tady Havel, slyšíte mě?

Nahlédnout pod pokličku filmařů jsme v Jihlavě mohli třeba u chystaného dokumentu Tady Havel, slyšíte mě? Petr Jančárek byl dlouholetým spolupracovníkem bývalého prezidenta, natáčel mu třeba video-pozdravy, a tak dávalo smysl, že ho kolem roku 2009 Havel požádal o dokumentaci závěru svého života. Zhruba tři roky pak spolu strávili a, jak si dokážete představit, prozatím prezentovaný výsledek se v mnoha ohledech neliší od známých dokumentů jako třeba Občan Havel. Zatímco však většinou jsme vídali Václava Havla jako zásadního aktéra dějinných změn, nyní budeme sledovat starého muže, jenž si chce na sklonku života natočit film (výsledkem bylo Odcházení). Jak bude finální podoba loučení s naším prvním porevolučním prezidentem nakonec vypadat, je zatím ve hvězdách, ale už teď bylo zřejmé, že si aspoň na chvilku připomeneme časy, kdy byla politická kultura přece jen o poznání jinde.

A co jste viděli vy? Pište do komentářů svoje postřehy z jihlavských sálů…