Od nechápavého vrtění hlavou až ke Zlatému lvu v Benátkách. Projekt, který nikdo nepotřeboval, se nakonec stává nejchválenějším počinem z DC univerza – kam ale nepatří. Žádný ze sedmi dosavadních filmů DCEU se nepřiblížil kvalitám Nolanovy trilogie o Temném rytíři a všechny také dostanou na frak od aktuálního Jokera. Je to poněkud smutná vizitka pro hlavní linii Warner Bros., neboť se zase prokázalo, jak silné postavy ve své stáji mají; jen je zjevně nedokážou využít. Ale podívejme se přímo na aktuální a samostatně fungující Jokerův origin, na němž je leccos k chválení, ale i kritice.

Todd Phillips, nejznámější díky Pařbě ve Vegas a jejím pokračováním, už se serióznějšími tématy koketoval dříve - naposledy ukázal poněkud nedotažený potenciál v akční komedii Týpci a zbraně. Se zručným scenáristou Scottem Silverem (Fighter, 8. míle) však zcela vypustil komediální prvky a naplno rozvinul všeobjímající depresi. S ní místy trochu tlačí na pilu, ale naštěstí obvykle nepřekračuje hranici zdrcující intenzity. Akce je přitom poskrovnu (nejspíš dokonce nejméně ze všech filmů, v nichž se Joker v posledních dekádách objevil) a atmosféra stojí na fyzickém herectví Joaquina Phoenixe, jež zahrnuje překvapivě velké množství tanců ve spodním prádle.

Phoenix na sebe od prvního záběru podle očekávání strhává pozornost a o jeho opakovaném řazení mezi nejlepší herce posledních dvou dekád snad už nikdo nepochybuje. Zatímco před dvěma lety dokázal děsivě zestárnout, ztloustnout a zesílit pro roli depresivního zabijáka v thrilleru Nikdys nebyl, teď ho můžeme vidět o nějakých 23 kilo lehčího v děsivě vyhublém přírůstku do vděčné série „co všechno herci neudělají pro dobrou roli“. Joker stojí a padá na jeho výkonu, který zdatně balancuje mezi komiksovou přepáleností a uměřeností artových thrillerů. Oscarový kandidát je tedy jasný a díky Phoenixovi je přerod Arthura Flecka v Jokera mnohem uvěřitelnější než díky scénáři.

Ten nám totiž představuje špínou a zločinností prorostlé Gotham City, které samo o sobě hraje důležitou vedlejší úlohu. Podobnosti s Taxikářem a Špinavými ulicemi jsou zjevné, přestože Todd Phillips nejde tak na dřeň sociálního dramatu jako kdysi Scorsese; namísto toho stojí rozkročen mezi áčkovým hollywoodským bijákem a umírněnější psychologickou studií, ať už z řad evropské tvorby, či americké nezávislé produkce. Právě tahle dvojjedinost je zajímavá a vtahující, přestože se k ní pojí i největší problém snímku.

Joker totiž na poměry snímků pomýšlející na Oscary a snažící se sofistikovaně zabavit popcornové publikum představuje dostatečně vycizelovaný audiovizuální produkt – šedivé město v ostrém kontrastu s klaunskými maskami a za podkresu Islanďanky Hildur Guðnadóttir (Sicario 2, Černobyl) vypadá a zní bezesporu krásně. Avšak psychologický profil Arthura Flecka je značně nedotažený, banální a ani špína velkoměsta se svým sociologickým důrazem nedodává vzniku šíleného Jokera dostatečnou osudovost – aspoň tedy v kontextu zmíněné Scorseseho tvorby či třeba hannibalovských psychopatů, fincherovky Sedm nebo severských neo-noirů. Právě uvěřitelnost vývoje hlavního hrdiny bude pro mnoho diváků největším problémem a je taky největší výtkou z mojí strany.

Za pozornost stojí, že by Joker fungoval i bez vazeb na komiksovou legendu, a mohl by z něj být lehce nadprůměrný thriller o vzniku sociopata. Takový film by samozřejmě nikoho nezajímal (řada narážek na Gotham a jeho obyvatele potěší nejednoho fanouška), Phillips a spol. se ale zjevně nesnažili stavět jen na laciných sympatiích k dekádami prověřené figuře. Sám pan režisér se prý snažil hlavně propašovat společensky angažovaný film do studiového systému pod prvoplánově atraktivní hlavičkou komiksovky; a v tomhle ohledu rozhodně uspěl.

Zámořská „kontroverze“ spočívající v obavách, jestli násilnosti a sociálně-kritické vyznění snímku nelze vykládat jako výzvu k revoluci, je samozřejmě úplně mimo, neboť se ve filmu nic skutečně pohoršujícího nestane a společenský osten je vzhledem k tématu zcela na místě. Naopak lze říct, že pokud někdo tyto obavy skutečně má, pak se Joker povedl a jedná se o podnětné a vtahující dílo. Mezi top filmy roky se sice nejspíš řadit nebude, ale kvalitní podívanou jsme určitě dostali.