Devátý film Quentina Tarantina se odehrává v roce 1969 a točí se kolem westernového herce Ricka Daltona (Leonardo DiCaprio), jeho kaskadéra Cliffa Bootha (Brad Pitt) a slavné herečky Sharon Tate (Margot Robbie). Možná si ještě pamatujete, že jsme Tenkrát v Hollywoodu vyhlásili nejočekávanějším filmem roku 2019. Opouštěli jsme tedy kinosál spokojení?

Jak to vidí KarelR:

Asi jako kdybyste pustili Avengers: Endgame někomu, kdo nečetl žádné komiksy a neviděl předchozí marvelovky, a čekali, že ty tři hodiny bude slintat blahem. Tarantino mnohokrát avizoval, že je Tenkrát v Hollywoodu poctou padesátým a šedesátým letům, jíž si víceméně točí pro sám pro sebe. Výsledek ale na tyhle propriety spoléhá do takové míry, že nezbývá moc času na klasickou „tarantinovskou zábavu“, jíž je v těch 162 minutách maximálně půl hodiny. Nechci tím říct, že by to celé nebylo parádně zahrané i natočené, a že jsem si to většinu času neužíval – na to je Quentin až moc zručný a Pitt s DiCapriem si to dávají od začátku do konce. Dvouhodinové čekání na finále ale klidně mohlo být poloviční a nic by se nestalo, což z Tenkrát v Hollywoodu dělá minoritní fan service na jedno podívání. Jako proč ne, starší generace si taky zaslouží svůj nostalgický epos. Trochu sobecky jsem ale od Tarantina čekal mnohem víc!

Jak to vidí Mr. Hlad:

Tenkrát v Hollywoodu možná není úplně film pro mě. Na jednu stranu oceňuji to, že Tarantino jako režisér dovede natočit film, který dobře vypadá, má skvělou muziku, hezky se na něj kouká a všichni, kdo se objeví před kamerou, ze sebe tlačí maximum. V tomhle případě jsme se ovšem asi úplně nepotkali u příběhu. Tenkrát v Hollywoodu jde trošku ve stopách Hanebných panchartů, bohužel tu Tarantino na rozdíl od nich netočí variaci nebo poctu konkrétnímu žánru, ale spíš době a průmyslu. A popravdě o televizním průmyslu v Americe šedesátých let vím víceméně prd a ze seriálů, o nichž se tu mluví, jsem slyšel tak o každém třetím.

Samozřejmě nechci tvrdit, že to je Tarantinova chyba - on sám říkal, že tenhle film pro něj bude hodně osobní a je to na něm vidět. Ale zkrátka se tu zabývá věcmi, které neznám a které mě popravdě ani moc nezajímají. Podobně „mimo“ jsem se před lety cítil u jeho Jackie Brown, protože subžánr blaxploitation mi také nic neříkal. Ve výsledku jsem u Tenkrát v Hollywoodu často seděl před plátnem a říkal jsem si, že to, co se na něm odehrává, je asi cool, z něčeho to vychází a na něco to odkazuje, ale vzhledem k tomu, že vůbec nevím na co, nedovedu do toho úplně proniknout. Spíš to bude chyba moje než samotného filmu, faktem však zůstává, že podruhé na to asi nikdy koukat nebudu.

Jak to vidí Rimsy:

Fetiš. Tohle slovo uslyšíte ve spojení s Tarantinovou novinkou ještě hodněkrát. Autorova fascinace šedesátkami tentokrát bohužel převálcovala všechno ostatní, takže doba hippies, sledování televize a žití amerického snu je na ploše dvou a půl hodin vykreslována až příliš precizně. Na úrovni jednotlivých scén i celkového propojení paralelních linek totiž nevyznívá nijak světoborně, a to jak po stránce scénáře, tak ani filmařské grácie. Tarantino je samozřejmě dostatečně zkušený na to, aby diváckou pozornost udržet dokázal, přesto se nelze ubránit dojmu, že od něj prostě chceme víc. Tady se až v závěru dočkáme důkazu, že Tarantino stále dokáže bavit a překvapovat – a o to víc mrzí ta dlouhatánská doba předtím, věnovaná vykreslování hollywoodské mašinérie na způsob rozpačité coenovky Ave, Caesar. A to rozhodně není přirovnání, které bych v souvislosti s mým nejoblíbenějším režisérem chtěl používat...

Recenzi čekejte příští týden.