O čem nelze mluvit v regulérní recenzi, o tom není hned nutno mlčet úplně. Wittgenstein by ze mě radost asi neměl, přesto tradičně utrousím pár řádků o filmech, které se do běžné distribuce nejspíš nedostanou. Jestli ale budete mít možnost je ve Varech nebo kdekoli jinde vidět, vyplatí se nekupovat zajíce v pytli, no ne?

Co viděl Cival:

Mystify: Michael Hutchence

Maximálně působivý dokumentární portrét padlého frontmana australských INXS, jejichž hity dobře zná i posluchačská omladina, jen o tom asi úplně neví. A jméno Michaela Hutchence nejspíš zaevidovala hlavně v souvislosti s nemilou skutečností, že patří do té široké skupiny rockových hvězd, kterým sice patřil svět, ale nakonec svůj život ukončily vlastní rukou. V tomhle svižném a chytlavém dokumentu, postaveném z drtivé většiny na voice-overech nad archivními záběry, se snadno zanoříte do nitra komplikované osobnosti, která měla výjimečný talent, charisma i sex-appeal, ale i vnitřní citlivost a hloubku, jakou byste od bohéma svlékajícího se před desetitisíci fanynek možná úplně nečekali. Je to existenciálně hutný a velmi bohatý obraz intenzivního prožívání a požívání, komplexně i intenzivně reflektující rodinné trable i pozlátko v životě hudební megastar osmdesátek a devadesátek. Hodně silná věc.

Oleg

Kolega Ondřej Štindl si z tohohle dramatu dělá trochu srandu, jak se do něj propisují principy evropských koprodukcí – ale věřte mi, že i příběh lotyšského mladíka, co maká na černo v Belgii a šikanuje ho tam zlotřilý Polák, může vyznívat hodně přesvědčivě. Přitom jde o subtilní drama, postavené na neokázalých hereckých výkonech a vlezlé ruční kameře, která se bez ustání tlačí k tváři nejistého hlavního hrdiny, lapeného do životní pasti. Výsledkem je silné sociální drama, které sice střídá lokace, ale v jádru vyznívá velmi skromně (aneb zase jednou škoda, že takovéhle věci nevznikají i u nás), skvěle ilustruje bezvýchodnost situace, v níž se Oleg ocitá, v cizí zemi v pozici řezníka pracujícího mimo rámec zákona. Proces degradace člověka a jeho redukce na otroka bez nadějných vyhlídek je tady rozpracována velmi působivě a podnětně. Takový hraný ekvivalent dokumentu Hranice práce.

Co viděl Rimsy:

Neviditelný život Eurídice Gusmãové

„Rodina není krev, rodina je láska.“ U nás nepříliš známý brazilský režisér Karim Aïnouz si letos odvezl z Cannes cenu Un Certain Regard za tohle dramátko, snoubící silné ženské hrdinky se sociálním přesahem. Francouzi museli být nadšení, ale pozor, tenhle nenápadný kousek výborně zafungoval i na karlovarské publikum. Úděl žen v Brazílii 50. let se ukazuje jako nadčasové téma, dnes snad i poměrně optimistické, neboť můžeme vidět, jak se společnost od té doby posunula. Jenže tehdy byly ženy skutečně v područí svých otců a manželů, a když si některá chtěla jít vlastní cestou (jako v tomto případě talentovaná pianistka Eurídice), dostala pořádně přes prsty; a v tomto případě i notně naturalistickou formou.

Nápaditá a myšlenkově obsažná kamera je na první pohled patrná, Aïnouz však staví především na propracované naraci – precizně buduje pozice k tomu, aby diváka následně emočně rozmetal. Vyhýbá se však patetičnosti, k níž mají jihoamerické příběhy z podstaty tak nějak blízko; zde však osudovost rozhodně není dávána na odiv. Film navíc funguje na několika rovinách zároveň, a tak nelze než s francouzskými ohlasy souhlasit. Za mě velmi silných 8/10.

Sedm důvodů k útěku (od společnosti)

Od neznámého tria Španělů se objevila povídková kompilace, která je stejně svižná jako šílená. Během hodiny a čtvrt se v ní na velmi malém prostoru probere sedmička témat: rodina, solidarita, posloupnost, majetek, pokrok, práce, závazek. Takhle napsané to možná není zjevné, ale jedná se o různé struktury, jež by měly naši civilizovanou společnost držet pohromadě. Každá zhruba desetiminutová anekdota se však snaží ukázat, na jak vratkých základech však tyto koncepty stojí. Což je bezesporu sympatický námět, jenž se tvůrcům daří přetavit v zábavně bizarní rozjezd, avšak s tím dojezdem je to už horší; často chybí skutečně úderná pointa, takže pak jakékoli vyznění vyšumí do ztracena. Sympatický pokračovatel Divokých historek mixující horor, absurdní komedii a sociální apel, avšak také učebnicový důkaz toho, že samotná myšlenka nemusí vždy stačit.

Lara

Soutěžní příspěvek německého režiséra Jana Oleho Gerstera, který před sedmi lety zaujal příběhem o dospívání s názvem Sakra, kluku! Nyní se Gerster dívá na druhý konec věkového spektra – konkrétně jeden den v životě čerstvé šedesátnice Lary, jež ve svém okolí dokázala napáchat mnoho vztahových škod. Právě dnes přitom Lara slaví narozeniny a večer má velký koncert její syn, talentovaný pianista. Rodinná situace na tom však není úplně nejlépe, a tak se Lara během dne potkává s řadou příbuzných i dalších důležitých lidí a jen tak mimochodem zjišťuje, jaké všechny křivdy se během let semlely. Zkušená herečka Corinna Harfouch nesleze z plátna a psychologickou drobnokresbu stárnoucí ženy, jež musí čelit chybám minulosti, ztvárňuje skvěle. Gerster navíc velmi účelně ukazuje, jak se její charakter vyvinul a že by bylo vlastně s podivem, kdyby byla jiná. Generační chyby však není nutné opakovat, a tak jednoznačné poselství o nutnosti rodičovské lásky vyzní v citlivém, pouze místy trochu utahaném snímku dostatečně silně.

Rudá

Argentinský příspěvek od režiséra Benjamína Naishtata, jehož prvotina Příběhy strachu se před pěti lety také promítala ve Varech a dodnes se na ČSFD nevyhrabala z černých (!) čísel. Inu, to není moc dobrá vizitka, avšak mysteriózní drama Rudá si odneslo hned několik cen z festivalu v San Sebastiánu, tak by třeba mohlo být lépe, ne? No a to určitě je, ale žádný zázrak se pořád nekoná. Tedy, alespoň pokud nejste amatérští dějepisci libující si v politickém vývoji Argentiny druhé poloviny minulého století. Možná víte, že v 70. letech se odehrály určité dost nepěkné převraty, jenže pokud vaše znalosti (stejně jako moje) hlouběji nesahají, budete mít trochu problém s orientací. Rudá totiž na povrchní úrovni vlivného právníka, který ohýbá realitu podle svých představ, nefunguje úplně dostatečně sama o sobě a jednotlivé figury zjevně úzce souvisejí s politickými narážkami. Jak jinak si vysvětlit do příběhu náhodně vstupující a zase mizející postavy a jejich absurdní chování? Přesný výkon Dária Grandinettiho, místy hororovou kameru či zvuky, fantastický úvod nebo zjevný odsudek pokrytectví docení snad každý, ale… stačí to?

Dálava

Z produkce evropské HBO přichází další řemeslně velmi nadstandardní dokument, který dává vzpomenout na dva roky staré Nic jako dřív. Přestože mi vyobrazení starostí mladých nepřišlo tak inspirativní jako mnoha jiným, minimálně intimní kameru nešlo nedocenit. Dálava přichází s podobným formálním konceptem, tentokrát však v podstatě narativnější formě. Sledujeme otce a dospívajícího syna, kteří si jsou poměrně vzdálení; otec je vyklidněný meditující buddhista, syn je prostě znuděný puberťák. Společně se vypraví na cestu za mladíkovou matkou a sestrou, které se z náboženských důvodů odstěhovaly do Ruska. Prostřednictvím flashbacků s autentickými archivními záběry se dočkáme náhledu pod pokličku a zjistíme, co se v téhle netradiční rodině vlastně stalo. Dálava není jen mezi dvěma jejími větvemi, nýbrž i mezi otcem a synem a v neposlední řadě i mezi tak odlišnými národy. Je to bezesporu námět na hraný film, nakonec se ho však autor Martim Mareček rozhodl jako dokumentární road-movie. Inu, proč ne, jen se vkrádá tušení, že by takto dramatický a kompaktní materiál v hrané verzi působil ještě silněji; fanoušci autenticity si však přijdou na své.

A s další várkou větších či menších hitů se budeme hlásit i v dalších dnech, takže zůstaňte na příjmu!