Klasický Hollywood aneb lidé už chodí do kina více než 100 let

Začneme hluboko v historii. Když byla v roce 1897 postavena úplně první filmová studia, bylo chození na bijáky atrakcí srovnatelnou s cirkusem. Lidé nevěřili svým očím a hltali ty rozpohybované obrázky na plátnech před nimi. Po prvních nesmělých pokusech se filmy začaly etablovat jako komerční zábava určená pro masy. Promítání němých filmů v kinech bylo často doprovázeno desetiminutovou předehrou, kdy orchestr zahrál divákům hudbu ilustrující následující dění. To se samozřejmě netýkalo úplně všech představení – pouze těch nejatraktivnějších večerních časů. Jaká že byla ta méně zajímavá promítání, kde živá hudba nehrála? Rozumíte tomu správně, už ve dvacátých letech minulého století se do kina chodilo i v poledne. Jelikož tu však nesepisuji historii filmu jako takového, dovolím si přeskočit až do roku 1927.

V té době už jel Hollywood na plné obrátky a produkoval více než 800 snímků ročně. Proč volím právě rok 1927? Protože právě tehdy se diváci poprvé dočkali dialogů a hudby, které doprovázely černobílý film - mluvím tu samozřejmě o Jazzovém zpěvákovi. Diváci si na novotu velmi rychle zvykli a už o dva roky později byla většina hollywoodských filmů v kinech se synchronizovanou zvukovou stránkou. Nabízí se (trochu odvážné) srovnání s Avatarem, který lidem v roce 2009 (znovu) představil 3D, a o dva roky později to v kinech chvílemi vypadalo tak, že diváci filmy v „pouhých“ dvou rozměrech snad ani nechtějí konzumovat. Popularita je však pomíjivá. Poslední roky se s čím dál větší intenzitou ukazuje, že je 3D pouhý doplněk kinozážitku, jehož důležitost neustále klesá. Na rozdíl od toho zvuku, který před 90 lety němé filmy zničil fakticky přes noc.

Na konci dvacátých let bylo po největších městech Ameriky rozeseto více než 2000 tzv. Picture Palaces, a já si právě uvědomil, jak zoufale neromantickým slovíčkem je „multiplex“. Proč právě ve velkých městech? Protože hollywoodská studia ve spolupráci se světoznámými architekty velmi rychle zareagovala na populační boom a s ním související stěhování lidí do aglomerací největších měst. Jeden příklad za všechny – populace Chicaga vzrostla během dvacátých let o 25 %. Jak velká byla ta kina? Něčeho se chytněte. Podle Douglase Gomeryho a jeho studie „The Coming of Television and the "Lost" Motion Picture Audience“ měla kina ve velkých městech kapacitu 1 000 až 2 000 lidí. Myslíme na to stejné, že? Ten IMAX na Floře je najednou strašně malý.

Pojďme na chvíli k největším hollywoodským hráčům, čímž si otevíráme bránu do třicátých let. Velká studiová pětka byla tvořena studii Warner Bros., Paramount, Fox, MGM a RKO, a já vám jistě nemusím psát, co se na tom za ty desítky let (ne)změnilo. Největší playery na hollywodském písečku potom doplňovaly Columbia, Universal a United Artists. Vězte, že právě tato studia vlastnila (a často i postavila) většinu tehdejších Picture Palaces. Tím pádem měla naprostou kontrolu nad tím, co dané budovy nabízely lidem mířícím za filmovou zábavou.

Jaký je to rozdíl oproti současnosti, kdy největší provozovatelé kin odmítli hrát „kontroverzní“ komedii Interview, jíž Seth Rogen a James Franco před pár lety málem odstartovali třetí světovou válku. Nemluvě o tom, že nemilosrdní dramaturgové určující program multiplexů házejí bobek na to, že dcera šéfa studia Paramount natočila „indiečko“ a chce po tatínkovi, aby se film promítal v co nejvíce sálech. Dnes by potomek neměl šanci a kinaři by místo toho využili sál pro promítání Avengers: Endgame. Kapitalismus v podání klasického Hollywoodu vypadal tak, že když chtěli jimi vlastnění kinaři (nebo ti ostatní - nezávislí, kterým byla drahocenná kopie zapůjčena) hrát King Konga, museli se zavázat k tomu, že budou ve vedlejším sále několik měsíců pouštět... jistý biják, kde si hlavní roli zahrála dcera šéfa Paramountu. Pokud nějaký provozovatel odmítnul, nedočkal se hned koňské hlavy v posteli. Jenom nemohl hrát Konga, což pro něj v konečném důsledku bylo dost možná ještě horší.

King Kong, Zrodila se hvězda, Zrození národa a Sněhurka

King Konga použiji jako oslí můstek do roku 1933. Právě tehdy se rozhořela Velká hospodářská krize a kupodivu to neznamenalo úpadek chození do kin. Právě naopak. Kinozážitek byl tenkrát dostupný pro každého a lidé místo do drahých restaurací a ježdění na dovolené chodili do setmělých sálů sledovat své oblíbené herce a herečky. Kromě King Konga byly v následujících letech obrovskými trháky filmy Stalo se jedné noci (1934) s domácími tržbami 2,5 milionu dolarů, Zrodila se hvězda (1937) s americkým výdělkem více než 2 miliony babek a hlavně Sněhurka a sedm trpaslíků. Ta se dočkala americké premiéry o Vánocích 1937 a následující rok díky premiérám v USA vydělala více než 3,5 milionu dolarů. V jednu chvíli dokonce šlo o nejvýdělečnější film všech dob!

To změnila už následující kalendářní jednotka, ale ještě než se dostaneme do roku 1939 ke Clarku Gableovi a Vivien Leigh, je na čase vám trochu zamotat hlavu. Sněhurka se v kinech nehrála měsíce, ale roky. Díky tomu je třeba brát v potaz fakt, že jsou výše zmíněné tržby z prvního – jak to jenom nazvat – kinocyklu, který proběhl v USA. Spící kráska se totiž dočkala i premiéry po celém světě a mimo Ameriku si přišla na dalších 8 milionů dolarů. Jen pro zajímavost – vy už jistě dobře víte, že si studia v dnešní době v průměru přijdou na 40 % tržeb z filmů, které se dočkají premiéry ve světě.

Samozřejmě se to liší stát od státu – Čína pořád vrací do hollywoodské pokladničky pouhých 25 centů z každého utrženého dolaru, zatímco Velká Británie je daleko za hranicí 50 %. Studio RKO se prý z těch 8 mezinárodních míčů Sněhurky zase až tak netěšilo – vidělo z nich totiž pouhých 380 000 dolarů! Alespoň jedna věc se tedy za těch 80 let nezměnila - tržby z amerických kin vždycky byly, jsou a budou tím nejdůležitějším ukazatelem, který rozhoduje o úspěchu očekávané filmové premiéry. Vás už teď jistě napadají výjimky z poslední doby, které potvrzují pravidlo. Nechte si však ten komentář o Alitě a dalších prosím do diskuze pod jiný článek.

Když už jsem to v minulých odstavcích nakousnul - premiéra velkého hollywoodského bijáku ve světě byla často velkým dobrodružstvím. My dnes nadáváme, když se zámořský biják opozdí s tuzemskou premiérou o dva měsíce (naposledy třeba lákavě vypadající romantika Srážka s láskou), ale představte si, že v turbulentních začátcích kinematografie jako takové museli diváci ve světě čekat na "svoji" premiéru roky! Jako příklad se přímo nabízí němá, černobílá a rasistická epopej Zrození národa, která se dostala na americká plátna v roce 1915, ale svět musel nejdříve přečkat první světovou válku. "Díky" tomu se film podíval za americké hranice až v roce 1919, což mu však nezabránilo v tom, aby byl na dlouhé roky nejvýdělečnějším černobílým filmem vůbec. S rozpočtem 100 000 dolarů totiž vydělal v kinech celosvětově více než 60 milionů dolarů. Pachtil jsem se po tom, kolik peněz se z kin dostalo zpátky k distributorovi, a uspěl jsem tak napůl. Obecně se soudí, že ta návratka pro studia byla někde mezi 5-10 %, ale kinaři prý už tenkrát čachrovali s čísly, aby nemuseli vracet do Ameriky příliš mnoho dolarů.

Naposledy se vrátíme ke Sněhurce. Dnes se můžete dočíst, že tento legendární animák vydělal kolem a kolem více než miliardu dolarů. Toto číslo bere samozřejmě v potaz všechny možné zdroje příjmů. Přesto je příspěvek samotných kin více než dechberoucí a vy se něčeho chytněte a klikněte na BoxOfficeMojo. Stejně jako mnoho dalších filmů té doby se totiž Sněhurka dočkala nespočtu „návratek“ do multiplexů, respektive Picture Palaces. Ten nejúspěšnější návrat na plátna byl už v roce 1944. Následovaly obnovené premiéry v letech 1952, 1958, 1967, 1975 atd. Dovedete si představit, že se film v dnešní době dočká tolika obnovených premiér, přinášejících do kasičky studia obrovské peníze?

Jistě, výjimky se najdou. U příležitosti premiéry Hobita se do multiplexů vrátil Pán prstenů, první trilogie Hvězdných válek se dočkává obnovených premiér podle toho, jak se George Lucas vyspí, a James Cameron rád posílá do kin 3D verze svých filmů. Všechno to ale jsou (až na výjimky jako 3D Titanic) zanedbatelné drobné, které mají spíše funkci „poutače“ na aktuální bijáky související s danou značkou.

Sněhurku jsme rokem 1937 a 1938 úspěšně probudili a je na čase pomalu ukončit první kapitolu. V té druhé si konečně posvítíme na legendární Jih proti Severu, který vidělo v kinech tolik lidí, že se vám z toho zamotá hlava. Další nášup informací váš čeká v druhé polovině článku, tak klikejte.