11. Ghostland (2018)

Dovolím si ještě jednu organizační vsuvku na začátek – ne, tohle vážně nejsou pohodové tipy pro celou rodinu. Horory bývají kruté, depresivní, brutální, a to všechno bez výjimky platí i o Ghostlandu. Byli jste varováni. O co jde? Dvě sestry a jejich maminka se stěhují na venkov. Zdědily tu totiž po zesnulé tetě barák. Jedna z holek miluje psaní hororových povídek a při předčítání svého příběhu se rodinka zastaví na benzínce. Tam se v novinách dočítají, že v okolí řádí vrah, ale to je kupodivu vůbec nevyvede z míry. Blíží se večer a auto konečně zastavuje u (na první pohled mírně zchátralého) domu. Je na čase vybalit se a prozkoumat dům.

Máte už v hlavě jasno, o čem tento horor bude? Tak přesně o tom není. Možná vás trochu nalákají dva krotké spoilery, které vám snad nebudou kazit zážitek. Tak za prvé – navzdory názvu se ve filmu nevyskytuje ani jeden duch. Spoiler číslo dvě? U hororů bývá dobrý zvykem, že první půlhodina je ve znamení oťukávaní a úvodní expozice. Režisér Pascal Laugier na to však hází bobek a už po nějakých 10 – 15 minutách propukne nefalšované peklo. Když už jsem zmínil režiséra – ten má velmi specifický styl založený na tom, že jde velmi často proti diváckým očekáváním, a (nikdy jsem tohle přirovnání nepoužil raději) nevadí mu jít „přes mrtvoly“. Fanoušci jeho filmů Mučedníci a Tajemný muž jistě vědí, o čem mluvím. Tahle hororová „haluz“ s nejedním twistem si vaši pozornost prostě zaslouží. (TedGeorge)

10. Země kůlů (2010)

Víte, jak herní fandové čas od času u nějaké hry řvou, že vypadá jako film a že Hollywood by to měl natočit? Křičelo se to u hororové pecky Last of Us a křičet se to bude nejspíš i potom, co vyjde dvojka, Hollywood však v tomhle případě herní developery předběhl. Země kůlů vznikla pár let před Last of Us, má ovšem s touhle herní klasikou hodně společného. Podíváme se do budoucnosti, kdy to s lidstvem nedopadlo dobře a po krku si jdou nejen bandy zoufalých přeživších, ale objevují se i upíří monstra. A tímhle světem putuje zabiják upírů Mistr, jenž se ujme mladého Martina, který doufá, že se mu povede utéct před tím nejhorším a najít místo, kde by byl v bezpečí.

Země kůlů stojí spíš než na klasických žánrových proprietách na skvěle napsaných a zahraných postavách. A taky na samotném světě. Dojde tu samozřejmě na brutální střety s monstry, na bleskové likvidace měst a městeček, jejichž obyvatelé nemají proti upírům šanci, i na krvavé souboje jeden na jednoho, především to je ale o hrdinech. Všechny postavy, včetně těch velmi vedlejších, jsou zajímavé, sympatické a lidské a člověk se o ně bojí. Jejich smrt, která obvykle přichází velmi náhle a mnohdy absolutně nečekaně, pak s divákem často docela zamává. Jim Mickle a jeho tým nejen že zvládají řemeslo a mají i pár hodně chytrých nápadů, ale především se jim povedlo Zemi kůlů natočit tak, že divák spolu s hrdiny skutečně věří, že za obzorem čekají lepší zítřky a bezpečí. A bude Martinovi a Mistrovi držet palce, aby se k nim nakonec dostali. (Mr. Hlad)

9.  Devil (2001)

V roce 2001 nebyl Guillermo del Toro zdaleka tak velká režisérská hvězda jako dnes, už se o něm však vědělo. Za sebou měl chválený Stroj času i hollywoodský debut s přerostlými šváby Mimic a pomalu se chystal na druhého Bladea a Hellboye. Svého Devila, který je u nás známý i pod názvy Princ bez království a Ďáblova páteř, ale natočil v mexicko-španělské koprodukci a s tamními herci, přesto si k němu hororoví fandové cestu našli. Pokud vy ještě ne, tak ho určitě zkuste, má totiž docela hodně blízko k režisérovu možná nejslavnějšímu filmu Faunův labyrint.

Píší se třicátá léta a ve Španělsku zuří občanská válka, po které zůstala spousta dětí bez rodičů. Patří mezi ně i desetiletý Carlos, jenž skončil v sirotčinci, na před nímž je v zemi zapíchnutá nevybuchlá bomba a jemuž vládnou jednonohá ředitelka, krutý školník a stárnoucí profesor. A taky se tu občas zjevuje duch malého kluka… Del Torovi se v Devil povedlo spojit spoustu zcela odlišných příběhů a témat. Řeší se tu dospívání, zodpovědnost, vyrovnávání se se smrtí, nadpřirozeno, zlo skrývající se v jednotlivých lidech i celé společnosti, ale i obyčejné dětské kamarádství. Navíc to celé vypadá správně bizarně „deltorovsky“. Na první pohled jde o klasickou duchařinu, velmi rychle ovšem zjistíte, že Devil je mnohem víc. Ať už po obsahové, nebo formální stránce. (Mr. Hlad)