Trocha historie aneb i "sakra" bylo kdysi sprostým slovem...

Skandální obsah některých filmů je vždy dán tím, jak moc se odpoutají od společenských konvencí a kolik stihnou během stopáže zbořit tabu. Mluvíme tu především o použité mluvě, odhalování intimních partií, projevech náklonnosti k opačnému (i totožnému) pohlaví a "last but not least" poškozování tělesných schránek. Až do pozdních 60. let byly v tomhle směru hollywoodské filmy velmi konzervativní a uznávaly jakýsi morální kodex, díky kterému se ve scénářích objevovaly šílené věci. Když někdo někoho bodnul, zřítil se dotyčný nešťastník k zemi bez jediného hlesnutí, přičemž na jeho těle ani na vražedném předmětu nebyla ani kapka krve. Nadávat se nesmělo a klení bylo proti bohu. Jediný kdo si to vydupal, byl Rhett Butler, protože to byl prostě takový drsňák, že mu to před Všemohoucím prošlo. Ani on však nemohl před kamerou žádnou ze svých partnerek "natvrdo" políbit. Vždycky jen přitiskli tvář na tvář a úhel kamery nechal pracovat divákovu fantazii. A co teprve sex... na ten zapomeňte. V padesátých letech neexistoval, stejně jako drogová závislost, sociální pracovnice, daňoví kontroloři a další věci. Pokud se chtěla filmová dvojice oddávat lásce, v pokoji se zhaslo a následoval záběr vlaku zajíždějícího do tunelu. Symbolika jako Brno, u které mnozí vydrželi dodnes. Vzpomínáte na poskakující ořechy v Tmavomodrém světě?

Dnes už se klasické "Damn it" používá jen v televizi, kde před desátou (a mnohdy ani po desáté, když nejste zrovna na placené kabelovce) prostě nikoho "fuckovat" nesmíte. Pokrok v oblasti toho, co se smí a co by se mělo, je však relativně pomalý a bylo tomu tak vždycky. Nebudeme tady rozebírat, proč jsme jako teenageři mluvili každý týden jiným slangem, abychom pak ve dvaadvaceti (někteří dříve, někteří později a pár vyvolených vůbec) "prozřeli" a začali pozorovat na mladších kamarádech, že svět se opravdu změnil a my jsme staří. Tohle je prostě přirozený koloběh a to, že je dnešní mládež zralá pro šibenici, je zbytečné tvrzení, protože tomu tak bylo vždycky.

Každou podobně neuchopitelnou anomálii je však potřeba oplotit pravidly. Smíříme se s tím, že třináctiletí znají víc nadávek než států Ameriky a že jsou ochotni vám je nasolit do očí v rekordně krátkém čase. Hlavní je udržet na uzdě to, co se plodí veřejně.

Teď je na čase se vrátit opravdu úplně na začátek do dvacátých let minulého století. Na jejich sklonku Hollywood konečně objevil zvuk a jakmile mohly postavy mluvit, nabraly jejich charaktery na mnoha odstínech. Kritici této éry mluví o úpadku kultury a jistě s tím má co do činění, že se točilo hodně gangsterek (Malý Cézar, původní Scarface), ve kterých se profesionální kariéra kriminálníka spíš romantizovala, ale hlavně se tu děly věci, jež přiváděly katolíky do varu. Sex, drogy, násilí… na co si vzpomenete.

Tlak ze strany nejrůznějších organizací rostl už v průběhu dvacátých let, kdy studia povolala na pomoc vrchního panbíčkáře Williama H. Hayse a platila mu královských 100 tisíc dolarů ročně (na svou dobu neuvěřitelné peníze), aby pomohl vymítit ďábla z Hollywoodu. Hays byl v té době spíše nastrčenou figurkou - domáhal se toho, aby mu studia předem posílala scénáře a zápletky, aby je mohl schválit z hlediska vyššího principu mravního. Byla to ale trochu habaďůra, protože studia efektivně lobbovala a často si prosadila i velmi kontroverzní filmy. Ostražitost ale byla na pořadu dne, protože už v roce 1915 Nejvyšší soud USA rozhodnul, že se na filmový průmysl nevztahuje absolutní svoboda slova. Od té doby byli mravokárci v pozoru a přemýšleli, jak Hollywood usměrnit.

K fyzickému násilí se přidává i verbální

Opravdu přelomovým momentem byl již zmíněný příchod zvuku. Ještě v roce 1929 se začalo pracovat na nových pravidlech, což byla nejen pro Hayse, ale i pro spoustu dalších aktivistů příležitost definitivně utáhnout šrouby. Tzv. Haysův kód vstoupil v platnost v roce 1930, ale první návrh nedával zřízené komisi skoro žádné pravomoce. Vlastně jen říkal něco ve smyslu “zkuste se se studii rozumně dohodnout”. Filmy podléhaly revizi, občas se z nich něco vystřihlo, ale kontroverzní témata z děje rozhodně nemizela. Ba naopak, s příchodem Velké hospodářské krize bylo nutné zchudlé diváky do kin nalákat o to důrazněji, takže si studia vybírala právě zápletky, v nichž se šlo na doraz. S příchodem krize bylo běžné natáčet filmy o chudobě, závislosti na drogách, sebevraždách, ale i loupežných bandách a gangsterech. Studia se bránila tím, že musí nejen bavit, ale také odrážet realitu. Točilo se také o poznání víc otevřeně erotických filmů nebo hororů, v nichž se tvůrci vzpírali bohu nebo se za boha prohlašovali. Bylo jasné, že se tu na někoho vaří voda.

Třicetiletá válka

Hays, který byl už od roku 1922 předsedou MPDAA (déčko později vypadlo, protože distribuce a produkce musela být oddělena, v roce 1948 se definitivně rozhodlo, že studia nesmí fyzicky vlastnit řetězce kin), získal po několika opravdu kontroverzních filmech dostatečnou podporu veřejnosti k tomu, aby začal onen Haysův kód opravdu striktně vymáhat. Joseph Breen, Haysův zmocněnec, tak začal přehlížená pravidla vymáhat doslova ze dne na den. V Hollywoodu nezůstal kámen na kameni.

Kód vycházel z křesťanských tradic a měl v zásadě dvě složky. Tou první byl souhrn morálních zásad, kterými se musel každý film řídit, aby nesnížil morální kredit těch, kdo na něj budou koukat. Zároveň měl divákům prezentovat správný životní styl a stranit se porušování zákonů nebo navádění k podobné činnosti. Druhou složkou byl zákaz konkrétních činnosti, témat a dilemat, jež by se snad na plátně nějakým opomenutím mohly vyskytovat. Každý film s premiérou po 1. červenci 1934 musel mít to správné razítko, jinak se nesměl nikde promítat. PCA (Production Code Administration) byla pod vedením katolíka Josepha Breena nesmlouvavá. Jako ostříž cenzuroval filmy dlouhých dvacet let. Občas se nechal přemluvit ke schválení premiéry až po letech, třeba v případě westernu Psanec, kdy Breenovi vadily plakáty s příliš vyzývavým hrudníkem Jane Russell. Breen ještě stihnul zpřísnit pravidla v roce 1951, ale s jeho odchodem o tři roky později vliv Haysova kódu slábnul.

Důvodem bylo jistě i to, že studia musela čelit odstřižení distribuční výhody (viz zákaz vlastnění řetězců kin), nástupu televize, ale i konkurenci evropských filmů, které byly často velmi, velmi necenzurované. I proto se na přelomu padesátých a šedesátých let vše trochu rozvolnilo. Pořád tu ale byly zakázané filmy, např. koprodukční Zvětšeninu poslalo MGM do kin navzdory tomu, že nedostalo od MPAA potřebné razítko. Ve stejném roce prošla i celkem odvážná adaptace Kdo se bojí Virginie Woolfové? a Haysův kód prošel osekáním na pouhých jedenáct pravidel. To už byl mimochodem v čele MPAA neslavně proslulý Jack Valenti, který pomohl stvořit systém, jímž se hollywoodská studia řídí dodnes.

MPAA ho zavedla koncem října 1968, takže je na čase “oslavit” půl století jednotného hodnotícího systému přístupnosti filmů. Rozhodla o tom sama veřejnost, nikoliv parta bělovlasých staříků na absinthovém dýchánku. Amerika si tehdy vydupala ratingy, které změnily tvář komerčního filmu k nepoznání a udělaly z mnoha autorů králíky kličkující před kulometnou palbou. Je tedy na čase konečně vnést trochu řádu mezi chaos nejrůznějších písmenek a značek, které mají občas vážnější následky než pětka na vysvědčení. Pro některé z vás to bude doslova opáčko, ale občas lidé vyloženě váhají, jaký že je tedy rozdíl mezi eRkem a NC-17 a proč druhé zmíněné znamená vyložený cejch smrti pro jakoukoliv komerční produkci.

Zpropadený rating

Nebudeme se zabývat úplně prvním systémem, který od konce šedesátých let prošel několika úpravami, snad jen zmíníme vymizení Xka v roce 1990, které si udělovali dobrovolně (a sami) producenti erotických a porno filmů. Kinaři si toto označení vynutili, aby se nemuseli hádat s diváky, kteří si spletli sál a pak chtěli po kinu miliardové odškodnění za duševní újmu. MPAA neměla na Xko nikdy patent (ten patřil právě pornoprůmyslu), a tak ho raději nahradila vrcholným NC-17. Pravidla pro udělení byla v podstatě totožná, ale na NC-17 si občas sáhnuli i režiséři výjimečně brutálních filmů. Museli pak často svůj film autocenzurovat, aby se vrátili zpátky do hry s přijatelnějším eRkem.

G - General Audiences (Pro všechny bez rozdílu věku)

Platí pro většinu dětských filmů a animáků. Tady si nemůžete dovolit nic a musíte rozdávat úsměvy, moralitky a růžové nafukovací balónky. Ale nebylo tomu tak vždycky. V sedmdesátých letech, ještě před uvedením PG-13 ratingu, se do G dostala např. Battle of Britain, ve které piloti RAF používají slova jako "sráč" nebo "děvka" a pak se šmelcují o rotory nepřátelských letadel (krev stříká do všech světových stran) nebo spokojeně hoří ve svých kokpitech. Tak takhle ne, milé děti. Géčko svého času vyfasovaly např. filmy jako Planeta opic nebo Tora! Tora! Tora!

PG - Parental Guidance (Rodičovský doprovod doporučen)

Ze začátku bylo PG poměrně často "přeskakováno". Buď jste byli slušňáci a dostali jste Géčko, anebo jste rozsévali nadávky a krev a zamířili rovnou k eRku. Nejnižší rating se ale brzy asocioval s tvorbou pro děti a tak hollywoodská studia trochu přitvrdila v mluvě a hollywoodské blockbustery (např. první celovečerní Star Trek) už si dávaly pozor, aby skončily v přísnější PG kategorii. A mnohdy vám v jejích mantinelech prošly neuvěřitelné věci, viz PG rating pro Spielbergovy Čelisti. V televizních reklamách se ale muselo výslovně uvádět, že by se malé děti u tohoto filmu mohly podělat strachy. Dobrá připomínka.

PG-13 Strong Parental Guidance Suggested (Do třinácti let v doprovodu rodičů)

Za zavedení tohoto ratingového stupně může právě Steven Spielberg. Klika s Čelistmi mu nestačila, a když vyfasoval PG i pro Indiana Jonese a Chrám zkázy (film ve kterém se opéká kompars na obrovském grilu a dalším nešťastníkům jsou rovnou vytrhávány srdeční svaly zaživa... a opice dokonce přicházejí o mozky) nebo Gremlins. Veřejnost se znovu ozvala a rozhořčené dopisy od šokovaných rodičů donutily MPAA přehodnotit svůj systém. Tak vzniklo PG-13. Nejzáludnější a nejzneužívanější ratingový stupeň všech dob. Prvním PG-13 filmem byl Red Dawn, ve kterém stojí skupinka středoškolských studentů (Lea Thompson, Jennifer Grey, Charlie Sheen, Powers Boothe) z Colorada proti invazním silám Ruska a Kuby. Komunisti napadli Ameriku, studenti braňte nás! I díky lákavějšímu ratingu film slavil značný úspěch. Nutno dodat, že PG-13 je posledním z doporučených stupňů - i pokud vám není třináct, budete na film vpuštěni, na rozdíl od pokročilejších stupňů, kde musíte mít ten správný věk. To je jeden z hlavních trumfů PG-13 oproti R.

R - Restricted (Do sedmnácti let pouze v doprovodu rodiče nebo opatrovníka)

Pokud se chcete ve filmu trochu odvázat, je jasné, že vyfasujete eRko. Je libo někomu ustřelit hlavu? Dostanete eRko. Chcete si sprostě zanadávat? Radši si to stopněte, protože jestli řeknete nějakou nadávku pětkrát do deseti vteřin, máte eRko. Chcete sex? Pak chcete eRko. Zároveň si ale zahráváte s komerčním úspěchem svého filmu, protože v amerických kinech se přístupnost opravdu kontroluje a eRko už vyžaduje doklad totožnosti, který prozradí, zda už vám bylo nebo nebylo sedmnáct. A protože základní hybnou silou filmového průmyslu jsou teenageři (13-19), mohou být ztráty zásadní. O zhoubných trendech, které jsou s tím spojeny, si budeme povídat za chvíli.

NC-17 - No One 17 And Under Is Admitted (Přístupnost od 18 let včetně)

Metla každého hollywoodského studia. Jakmile vám ve filmu teče krev po hektolitrech a oči mrkají i poté, co je někomu vyrazíte z hlavy, dojde MPAA trpělivost a napaří vám NC-17. Přístupnost od 18 let ještě nezní nejhůř, všimněte si ale, že i eRko má výjimku v podobě staršího doprovodu. Ten vám tady už nepomůže a NC-17 filmy od vás spousta amerických kin nekoupí, protože jednoduše nejsou komerčně tak atraktivní. NC-17 vlastně vychází z původního Xka a bylo zavedeno proto, aby mohly nezávislé snímky jako např. Mechanický pomeranč bojovat o Oscara (snímek musí splnit mnoho podmínek a jednou z nich je i to, že disponuje ratingem MPAA). Jen výjimečně se s podobným ratingem pokusí jít na trh opravdu komerční film (např. Showgirls Paula Verhoevena). Studio většinou donutí tvůrce, aby na základě připomínek od MPAA otupil hrany a vešel se do eRkového ratingu. NC-17 se většinou velmi snadno uděluje filmům s explicitními erotickými scénami, ale můžete si ho zasloužit i jinak. Romerův Úsvit mrtvých byl ve své době tak brutální, že dostal NC-17 z fleku a autor byl natolik tvrdohlavý (díkybohu), že odmítnul do svého díla střihnout. Alexandre Aja už s Hory mají oči takové štěstí neměl. První hrubá verze dostala NC-17 a byla později upravena na eRkový sestřih, který jste mohli vidět v kinech. V době DVD naštěstí můžeme počítat s necenzurovanou verzí na videu. V pohodlí obýváku si tak můžete vychutnat Ajův původní záměr.

Což nás vede k jednoduché úvaze o tom, proč si ta studia vlastně komplikují život. Jednoduše se to dohodlo, díky tlaku NATO (to není naše NATO, tohle je National Association of Theater Owners... Národní asociace majitelů kin), na které zase tlačí samotní návštěvníci. Proto jsou všechny filmy, které jdou do kin, opatřeny ratingem MPAA. Dobrovolnost je tedy ta tam, ale na video/DVD jdou pak mnohdy filmy v Unrated verzích. To platí většinou pro horory, kde je to svým způsobem marketingové lákadlo. U nezávislých filmů, kde hrozí NC-17, se mnohdy přistoupí raději k Unrated modelu, protože NC-17 si během let vysloužilo negativní pachuť. Jeden příklad za všechny - Requiem za sen.