20. Pelíšky (1999, r. Jan Hřebejk)

Skvělí herci, scénář i režie, ale především atmosféra konce šedesátých let, kdy se poměry začaly trošku uvolňovat, objevily se džíny a protestovat proti autoritě (i když v podobě fotra Donutila) bylo tak nějak jednodušší. Pelíšky lze brát jako vánoční pohodu i jako výlet do pět dekád vzdálené minulosti, kdy ti nejobyčejnější lidé řešili nejobyčejnější problémy. A pak je semlela doba… Absolutní klasika, jejíž ostrovtip nezadusily ani miliony televizních repríz. Jo a má to výborný soundtrack.

19. Smrt krásných srnců (1986, r. Karel Kachyňa)

Heřmánek, Hrušínský, Trojan, Vlach, Švehlík... Smrt krásných srnců snad ani nemohla dopadnout zle. Karel Kachyňa si ale i tak zaslouží nekonečný obdiv, jelikož autobiografické vzpomínání Oty Pavla na předválečné a válečné Československo dodnes svou teskností i rozšafností marně hledá konkurenci. Krásně smutný film.

18. Ostře sledové vlaky (1966, r. Jiří Menzel)

Jak asi víte, nejslavnější spolupráce Bohumila Hrabala a Jiřího Menzela to dotáhla až na Ceny Akademie. Menzel si tam v roce 1968 převzal Oscara pro nejlepší cizojazyčný film, což je na debut (!) vcelku solidní výkon. Hořkosladký příběh Miloše Hrmy se po právu zapsal nejen do české, ale i do světové filmové historie, protože se jeho smyslnost (vlastně až erotično...) skloubená s menzelovsko-hrabalovskou poetikou stala velkým inspiračním zdrojem a jednou z esencí Nové vlny.

17. Světáci (1969, r. Zdeněk Podskalský)

Dost možná nejvtipnější domácí komedie s trojicí (vlastně šesticí) neodolatelných herců, kteří ze sebe sypou jeden fór za druhým a pokouší se zapadnout do vyšší společnosti. Na place se evidentně hodně improvizovalo a nejspíš i popíjelo a chytit na první pokus všechny vtípky a hlášky, to je podle mě prakticky nemožné. Óda na českou komediální hereckou školu, která nám dala Sováka, Brodského, Bohdalku, Janžurku...

16. Markéta Lazarová (1967, r. František Vláčil)

Oficiálně nejlepší domácí film všech dob, který vyhrává už desítky let odborné ankety a není divu, protože jiný takhle syrový, esteticky opojný a symboly a jedinečnou obrazotvorností nasycený historický film nemáme. Vláčilovo mistrovské dílo, v jehož stínu zůstávají i ostatní pecky (třeba Ďáblova past), v nichž jde ruku v ruce technická a řemeslná stránka s vedením příběhu i bezmála filozofickým rozhledem.

15. Kolja (1996, r. Jan Svěrák)

Vilný violoncellista v podání stárnoucího Zdeňka Svěráka se musí postarat o malého ruského chlapce, a to v době, kdy této kombinaci nebyly okolnosti příliš nakloněny. Citlivý snímek ale stojí hlavně na trpělivě budovaném vztahu hlavních představitelů a svěrákovsky vybroušených dialozích. Skvěle zabírá i báječná kamera Vladimíra Smutného a precizní režie. V naší porevoluční historii se Hollywoodu nikdo nepřiblížil tak jako Jan Svěrák - což ostatně v tomhle případě ocenila i Americká filmová akademie.

14. Vrchní, prchni (1980, r. Ladislav Smoljak)

Severní vítr ani tentokrát nebyl pro tvůrčí tandem Svěrák - Smoljak nikterak krutý, když se dokázali vytasit s dalším normalizačním pokladem. Skrze Josefa Abrháma si častokrát do dobových poměrů rýpnou, ale vždy dostatečně chytře, aby to nebylo prvoplánové. Trampoty falešného číšníka díky tomu i dnes pobaví stejně dobře, jako vykreslí dobu a některá její sociální specifika.

13. Dědictví aneb kurvahošigutntag (1992, r. Věra Chytilová)

Dokonale zachycený obraz divokých devadesátek a nástupu kapitalismu, který časem uzrál v klenot. Chytrá satira schovaná za buranskou, ale nekonečně zábavnou komedií. Boží Bolek Polívka v hlavní roli a k tomu hromada fórů, které vycházejí buď z moravsko-vesnické nátury, vidlákovosti nebo prostě z faktu, že jeden nýmand dostal k ruce zoufalého právníka a pár milionů, takže si mohl koupit, co chtěl. Třeba kolotoč. A bohužel i ošklivá pointa, díky které víme, že někteří kamarádi jsou vlastně hodně velké svině... 

12. Vesničko má středisková (1985, r. Jiří Menzel)

Feel good podívaná o životě v jedné vesnici na sklonku socialismu, kdy lidi ještě neřešili politiku, ale zajímalo je, jak to vypadá s pivem na sedmém schodě a s kým bude jezdit Otík po žních. Film, který umí být vtipný i dojemný, drsný i legrační a díky hromadě skvělých herců a zábavných hrdinů ho lze vidět naprosto kdykoliv. Možná nejpromakanější Svěrákův scénář, který umí střídat nálady s neskutečnou lehkostí.

11. Sedmikrásky (1966, r. Věra Chytilová)

Jeden z 1000 světových filmů, které musíte vidět, než zemřete, jehož radikalitu čas pranic neobrousil. Divoká jízda dvou dívek světem, jenž je možná patriarchální, ale #girlpower v něm zmůže v podstatě cokoliv, je výtvarně výjimečně nadčasovým počinem, který může snadno inspirovat i dnes. Jedna z vrcholných hodin nové vlny i Věry Chytilové, nepochybně největší české filmařky všech dob.