40. Ucho (1970, r. Karel Kachyňa)

Že neumíme natočit parádní thriller o dvou hercích a jedné lokaci? Karel Kachyňa to zvládnul už v roce 1970 a odměnou za jeho upřímnost byla expresní cesta do trezoru. Příběh jedné napjaté noci v bytě Ludvíka a Anny, kteří zjistí, že je odposlouchává Bezpečnost a tedy všudypřítomné Ucho, patří k vrcholům československé kinematografie. Kdyby ho někdo natočil až v devadesátkách, postrádal by tu naléhavost a přišel by o možná životní výkony Jiřiny Bohdalové a Radka Brzobohatého. Při premiéře v roce 1990 se mohli lidé “propadnout” o dvacet let zpátky. A Ucho jako klaustrofobní, skličující drama skvěle funguje i dnes.

39. Vrať se do hrobu (1989, r. Milan Šteindler)

Ve svém zřejmě nejhlubším příspěvku tuzemskému umění se Milan Šteindler rozhodl podniknout sociologickou sondu mezi středoškolskou mládež, ve skutečnosti však zjistil mnohem více. Na sklonku komunistické éry ukázal znuděnost tehdejší mládeže i apatii celé společnosti, tak charakteristickou pro 80. léta. A koho taková studie nezajímá, pobaví se aspoň nad sebeironicky zpracovanou krizí středního věku. No komu by to nestačilo?

38. U pokladny stál... (1939, r. Karel Lamač)

Je nejlepší burianovka Přednosta stanice nebo U pokladny stál...? To si musí každý rozhodnout sám, spousta lidí se ale přiklání k nestárnoucí lázeňské komedii plné omylů, v níž Burianovi zdatně sekundují Jaroslav Marvan nebo Čeněk Šlégl. Kéž by se takovým tempem a timingem chlubily i dnešní české filmy!

37. Skřivánci na niti (1969, r. Jiří Menzel)

Kde je Mlíkař? Jeden z trezorových filmů, na svou dobu bezesporu patřící mezi to nejodvážnější, co se tu objevilo. Nežádoucí herci oživili postavy Hrabalovy předlohy a vedle břitké kritiky režimu zbylo dost místa i na poetiku a lásku. To však nic nemění na tom, o jak kruté a smutné dílo se jedná; a jehož dramatické úrovni se Menzel už ani ve svých dalších povedených dílech nepřiblížil.

36. Nejistá sezóna (1987, r. Ladislav Smoljak)

Miluju Cimrmana a mohl bych si z naší československé stovky vybrat ještě další filmy, jenže Nejistá sezóna se od nich liší. Je to nenápadný film, skoro až dokudrama, které je sice realistické až do morku kostí, ale stejně díky Smoljakovi a Svěrákovi působí jako nějaký mockument. A možná je to i nahlédnutím do doby, na kterou bude dnešní generace koukat s otevřenou pusou. Není to podbízivý snímek, ale způsob, jakým si S+S dokázali udělat legraci z režimu a chytře obejít tehdejší schvalovací komise, je hoden potlesku i po letech.

35. Vynález zkázy (1958, r. Karel Zeman)

Fantazie Karla Zemana tu jede na sto procent a díky osobitému vizuálnímu stylu a hromadě cool ponorek, vzducholodí, superděl a podobných věcí Vynález zkázy prakticky nestárne. Pořád jde o dech beroucí podívanou, jejíž každý záběr by šel z fleku zarámovat. Verne by měl radost. 

34. Kouř (1991, r. Tomáš Vorel)

Kdyby nic jiného, je Kouř zkouškou elasticity vašeho smyslu pro humor. A příležitostí ji otestovat budete mít opravdu dost. I ti, kteří se chytnou na divácky vděčného DJ Arnoštka a jeho hity tutový, však mohou havarovat ještě daleko před cílem. Poetika divadla Sklep je totiž sama o sobě dost specifická a tohle vyprávění o škaredých lidech ve škaredé době ji místy posouvá až někam ke šklebu vykotlané tlamy. Asi v žádném ze svých dalších filmů nemá Tomáš Vorel tak kompaktní atmosféru divnosti, jako tady. A už nikdy poté se době a všemu, co se považuje "za svaté", nešklebil tak, že to hraničilo s blinkáním. 

33. Je třeba zabít Sekala (1998, r. Vladimír Michálek)

Michálkovo až westernové drama bylo ve své době velkým hypem, ale s odstupem dvaceti let zraje do krásy a důležitosti. Režisér se tenkrát nebál v castingu sáhnout i přes hranice a v komplexním svědectví o temných stránkách tuzemské povahy obsadil do jedné z hlavních rolí i samotnou vesnici. A ta to nejen díky kameramanovi ustála se ctí. Jeden z těch českých filmů, u kterých bezchybně funguje dramaturgie. Ta věc, kterou zvlášť soudobé české komedie považují skoro až za sprosté slovo.

32. Na samotě u lesa (1976, r. Jiří Menzel)

Češi jsou národem chalupářů, a přesto si na Pražáky na venkově nikdo nikdy nezvyknul a taky asi ani nezvykne. Menzel o téhle občas dost hlučné rivalitě natočil hned několik filmů, ale Na samotě u lesa je jednoznačně nejoblíbenější, už proto že toho trpkého humoru je tu málo a ten laskavý zvýrazňuje svým famózním výkonem Josef Kemr. Panoptikum vesnických postaviček a jejich srážka s pražskou rodinou, která hledá "zasloužený" odpočinek od ruchu velkoměsta, nabízí univerzální poselství platné včera, dnes i zítra.

31. Žert (1968, r. Jaromil Jireš)

Milan Kundera je literární láska, za kterou vděčím manželce. I proto jsem Žert a tak trochu spřízněné Nikdo se nebude smát (obojí o mravní kocovině) viděl až relativně nedávno. Jde o skvělé a odvážné trezorové snímky, které nejsou jen rutinní adaptací knihy, ale něčím “mezi”, co umí zasáhnout všechny důležité nervy. Samotný Žert je potom vynikající a nedocenitelné drama, které na intimních příbězích precizně reflektuje dobové klima a vlastně i lidský naturel, bez zbytečného zkrášlování.